inspirace k harmonickému Bytí

 
 
  • Hana Němcová

Alena Jáchimová: „V každém z nás je zaseté zrnko psychické odolnosti, je na nás, jak ho zaléváme."

Kdy tě začalo zajímat téma psychické odolnosti – bylo to v souvislosti s koronavirem?

Ne, vůbec ne. Toto téma mě začalo zajímat dávno před tím. Bylo to v době, kdy jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.


Šlo tedy o tvoji osobní zkušenost?

Ano. Moje životní dráha byla totiž do určité doby jednoznačná – kariéra a práce… Mojí výhodou vždy bylo to, že jsem přesně věděla, co chci dělat a až na jednu malou výjimku kdysi dávno jsem vždycky dělala to, co jsem chtěla a v čem jsem viděla smysl. Nikdy jsem neděla něco jenom kvůli penězům. Chtěla jsem učit, pracovat s lidmi a inspirovat je. To mě provází od dětství. Moje práce mě baví a naplňuje. Studium mě zachránilo z farmářského života, což je naše rodinná tradice, kterou ctím. Já ale milovala knížky, poznávání a objevování, učení…

O téma psychické odolnosti jsem se začala zajímat asi kolem roku 2010, kdy jsem si namalovala takový krásný plán – kolegovi jsem pomáhala zakládat akademii, společně jsme pracovali na projektech. Nějakou dobu to fungovalo. Ale pak došlo ke konfliktu a ke krizi… prostě jsem měla pocit, že se mi hroutí domeček z karet. Výčitky, pochybnosti, pocit selhání, obviňování, existenční problémy. Rozvířil se roj myšlenek – selhání, nejsem úspěšná, dělám všechno špatně. Jako domino se vše skládalo. Ztrácela jsem vztahy, navíc jsem si svoje osobní ani nebudovala, protože pro mě byla důležitá jen kariéra. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama. Narůstal ve mně pocit neschopnosti. Navíc jsem byla přesvědčená, že si mám umět poradit sama. Ba co víc, vůbec se mi to nemělo stát. Selhání jsem vnímala tak, jak ho obvykle vnímá spousta lidí – buď jsi silná, nebo slabá. Nic mezi tím. A pokud jsi silná, tak nemůžeš zažívat slabost, krizi, neúspěch… Takto naivně jsem se na to dívala. Do té doby jsem se převážně zabývala výkonem, úspěchem a motivací.


Máme představu, že jsme buď silné osobnosti, nebo slabé… že jsme manažeři, podnikatelé, Steevové Jobsové, nebo ovce ve společnosti. Ale síla spočívá v tom, že když je průšvih, tak se dokážeme zvednout a zase poskládat.


Když se podíváš na Jobse, tak to nebyl jen veleúspěšný muž, který by nikdy nezažil krizi. Byl dokonce vyhozen ze své vlastní firmy. Podobně Walt Disney. Několikrát zkrachoval, protože nápad kreslit postavičky pro dospělé přišel zpočátku mnoha lidem absurdní. My máme Jaromíra Jágra, ale i on zažil špatná utkání a období, kdy se mu nedařilo.


Psychickou odolnost v určité míře dostáváme do vínku, ale každý asi v jiné míře?

Věřím, že v každém z nás je zrnko psychické odolnosti zaseté a záleží na tom, jak ho zaléváme. Někdy se ale narodíme do rodiny, kdy jsme zaléváni nějakým „sajrajtem“ a naopak jdeme proti sobě a oslabujeme se. Navíc dnes žijeme v blahobytu a vše vypadá z venku tak snadné.


Ztrácíme přirozenou psychickou odolnost?

Ano, mám pocit, že jsme rozmazlení a za každým rohem vidíme nebezpečí. Teď nás vyděsil koronavirus. Naše generace Středoevropanů je spíš psychicky neodolná – nejsme trénovaní v potenciálním střetu s nebezpečím, s neznámem. Vše chceme předvídat, řídit, mít pod kontrolou. Vykročit z komfortní zóny, vzdát se pohodlí a kontroly nebývá dnes snadné. Aniž si to uvědomujeme, vzdáváme se příležitostí si psychickou odolnost posilovat. Když nechceš, nemusíš. Můžeš se zavřít do obýváku. Tam je to bezpečí – stůl, lednička, postel… a televize. Svět přijde k tobě.


Co konkrétně pro tebe psychická odolnost znamená?

Zvládat život takový, jaký je, vidět na něm to hezké a zvládnout i situace, které nepatří mezi ty, které bychom si přáli. Někdy spadneš a odřeš si nohu, nebo ti muž řekne, že tě opouští. Zvládat i situace, když nám něco nebo někdo, koho jsme měli rádi, ze života odchází. Nebo zvládat něco nového, co nám do života přichází.


Na čem stojí dostatečná psychická odolnost?

Je to podobné jako s tou fyzickou – prostě se nepřestat otužovat, nezůstávat jenom v teple. Nebýt jenom v tom, co je příjemné a hezké. Zvládat nespokojenost.


Nespokojenost ale může být i nositelem pokroku.

Ano, staňme se experimentátory. Vidím, že tady jsem nespokojená, položím si tedy otázku, co s tím můžu dělat?


Souvisí psychická odolnost automaticky s komfortní zónou?

Ano, a samozřejmě i s tím, co nás z té komfortní zóny tahá. Myslím, že psychická odolnost má dvě polohy: za prvé vážit si všeho toho, co máme a čím disponujeme – třeba si vážím krásného sadu, ale neříkám si, sakra, děda tu mohl zasadit něco jiného… a také ho opečovávat. Starat se a vážit si toho, co mám, co jsem zažila. Zároveň ale sbalit kufr a potkat se s něčím, co jsem nezažila.

Hezké chvíle spíše konzumujeme. Ani nevíme, že se máme hezky, bereme to jako samozřejmost. Druhá věc – počítat s tím, že špatné situace občas jsou a naučit se zacházet s negativními emocemi. Jsem přesvědčena, že právě emoce s námi manipulují nejvíce.


Není přirozené, že chceme ty hezké pocity zažívat neustále? Nechceme cítit fyzickou či emoční bolest, nechceme se překonávat…

Jsou to naučené mechanizmy, se kterými lze něco dělat… Bolest může být i zvrácená – jdeme na vrchol, protože pak přichází úleva. Někdo si ten vrchol, úspěch ani nedokáže vychutnat. Emoce je vlastně energetický obvod, kdy se myšlenky kotví do příjemných nebo nepříjemných věcí a my se na ni naučíme reagovat.


Co bys poradila čtenářům – jak psychickou odolnost posilovat, čím začít? Co dělat v tom akutním stavu? Vnímám to jako dvě rozdílné věci – „akutní stav“ a „běžný život“.

Pokud máš pocit, že tvůj život je víceméně v pořádku, i když zažíváš občas krize nebo „padáš na hubu“, a máš něco, co je pro tebe důležité – uvědomuješ si, že dýcháš, že pro tebe svítí slunce, že sis dnes dala fajn jídlo, že ses potkala se zajímavým člověkem – když se z takových chvil dokážeš radovat, tak energeticky tankuješ svou životní nádrž. Je to pumpa. Když nemáš ráda život, když si nejsi vědoma těchto okamžiků – a má je v podstatě každý – pak přijde malá krize, jenom se třeba trochu zatáhne a člověk má pocit, že se mu hroutí svět. Je jednoduché v tom uvíznout.


Tedy ocenit všechno pozitivní, ale není také potřeba si uvědomit, že život s sebou přináší i chvilky negativní?

To je ta druhá záležitost. Každý líc má svůj rub, každý den má svou noc a mezitím jde energie. Můj mentor Ivan Verný říká:


Každá růže, aby rozkvetla, potřebuje hnůj – k životu potřebujeme i stinné stránky.


Často to jsou příležitosti, na kterých můžeme vyrůst nebo vyzrát. Pokud s nimi dopředu počítáme, vnímáme je jako součást, pak máme celkově jiný náhled na život. Je potřeba zažít úspěch i neúspěch. I jako kariéristka potřebuji pád zažít, abych poznala, o čem ta kariéra je. Bez toho by to nebylo úplné, chyběla by tam energie, život. Teď už to tak vnímám, když jsem tenkrát zažívala krizi, viděla jsem to zcela jinak.


Co konkrétně jsi dělala? Co ti pomohlo se z té situace dostat?

První věc přestat obviňovat sebe a celý svět. Stopnout tyto myšlenky a pocity. To nebylo jednoduché. A hlavně jsme si musela přiznat, že jsem dole, že jsem v pr… Musela jsem si přiznat, že nevím, co s tím. Tehdy mně také pomohl můj mentor, který mi řekl: Aleno, musíš se rozhodnout, jestli v tom zůstaneš, nebo se dostaneš ven. Pokud chceš jít ven, tak musíš přestat hrabat tu jámu pod sebou. Tenkrát jsem se cítila neschopně, vyčerpaně, sama, bezradně… litovala jsem se. Nešlo ani vstát z postele. Tak jsem nevstávala, učila jsem se dýchat a pozorovat svoje myšlenky. Pomohla mi procesně orientovaná psychologie, to bylo a je moje pomocné lano.


Zažila jsi nějaký AHA moment, myšlenku, která ti pomohla se vyhoupnout?

Něco podobného jsem kdysi zažila a právě v té krizi jsem si tuto zkušenost z dřívější doby uvědomila. Kdysi jsem se málem ve Španělsku utopila ve velkých vlnách. Jsou úžasné, když na nich plaveš, nesou tě, houpají… Najednou jsem si uvědomila, že jsem strašně daleko od břehu a začala jsem panikařit, podobně jako při té krizi. Snažila jsem se hrozně plavat, jenže přišla další vlna, která mě dostala ještě dál od břehu. Byla jsem vysílená, polykala vodu a měla jsem dojem, že to jsou poslední okamžiky mého života. V tu chvíli mně došlo, že chci žít. Došlo mi, že musím plavat úplně jinak – přestat bojovat s vlnami. Když na mě letěla další vlna, přestala jsem plavat a nechat se jen nést. Plavat jsem začala, když opadla. Úplně vysílená a šťastná jsem se z moře dostala. Byl to stejný zážitek, jen kulisy byly trochu jiné.


Učila jsem se plavat jinak – v moři fyzicky a při životních krizích mentálně.


V moři i v životě jsem se musela situaci poddat, spolupracovat s ní, nejít proti a neválčit s ní.

Tehdy jsem také pochopila, že můj vysněný projekt s kolegou končí, stejně jako naše přátelství. Ale velmi mi pomohlo uvědomění, že i když se ta konkrétní vize, projekt neuskuteční, tak to, o co mi jde, hodnoty, na kterých stavím, mohou žít dál. Smysl mé práce zůstává, prohlubuje se a kulisy, konkrétní kontury jsou jiné.


Nebyla krize způsobená i tím, že ty jsi měla na začátku velmi jasnou představu, jak svoji vizi naplnit? Nešlo jen o to, ponechat to trošku na vesmíru?

Asi ano, teď se třeba učím nechat věci víc plynout. Neříkám, že něco nejde, ale že to třeba potřebuje víc času nebo pozornosti. Také jsem měla pocit, že vše musí vyjít na „první dobrou“. Teď jsem přesvědčená, že některé věci musí zrát. Uděláš krok, který ti ukáže další možnosti, nebo se ti otevřou další dveře. Ale ten krok je nutný…


Trošku opačný postup, než si dělat „vision board“ a cílit přímo na horizont?

Ano, pro mě je „vision board“ více o energii, o smyslu, než o něčem věcném a konkrétním. Pro mě má smysl energetický a hodnotový.


Řeka života je pořád proměnlivá – tam se právě pozná psychická odolnost.


Je fajn být tady a teď a ne neustále na horizontu. Pokud budeš jenom u toho cíle, tak tě pak rozhodí kdejaká překážka, protože nejsi v kontaktu s realitou, s tokem řeky. Ona někam plyne a čím je dravější, tím víc musíš být bdělá, tady a teď. Je dobré mít cíl a záměr, ale nesmíš být stále v budoucnosti. Petr Parléř také postavil jen část katedrály.


V momentě krize, když jdeš do kopce a ztrácíš víru, že do cíle dojdeš, jakých zdrojů se chytáš? Co transcendentno?

Drží mě víra, že život má smysl, sice nevidím celek, ale věřím, že moje kostička, můj „puzzlík“ spoluvytváří celkový obraz. Pro mě je důležité dělat to, co má smysl. Mám pocit, že existuje vesmírný řád, že existují určité zákonitosti, ale já je nutně nemusím znát.


Můžeš poskytnout obecný návod, jak zvýšit psychickou odolnost třeba pro ženy v různých životních situacích?

Moje první otázka by asi zněla – máte čas pro sebe? Máte 5 min. denně sama na sebe? Uvědomujete si, kdo jste a co všechno už teď zvládáte?


Odpověděla bych, že 5 min. na sebe mám, ale přesto určité situace nezvládám, hroutím se.

Důležité je zaměřit se na sebe. Pokud chci zvládat například šéfa, musím se rozhodnout, že s tím chci něco udělat. Možná není tak nesnesitelný, určitě existuje i spoustu důvodů, proč jdu do práce. Nestojí to jen na šéfovi. Jasně, že každého napadne „odejdu“, nemohu v tom existovat, najdu si jinou práci. A co když je právě šéf, schopnost se srovnat s autoritou tvoje téma a výzva? Co od něho potřebuješ a co on ti nedává? Jak si o to říci? A naopak co ti poskytuje?


Je tedy alfou a omegou aktivace pozitivního pole, pozitivního přístupu k životu? Hasit požár v určité situaci je asi pozdě? Myslím ten moment, když jdeš do kopce a už ten kopec nechceš vylézt, protože prostě už nemáš zdroje…

Když nemáme zdroje, pak nezbývá nic jiného než hasit požár. To žádá odborníka – psychologa, terapeuta. Pokud sáhneme po antidepresivech, pak se roztočí kolo, ze kterého se špatně vystupuje. Nastává odpojení od sebe sama, necítíme se. Pokud nejsme totálně v kolapsu, pak je důležité starat se sama o sebe, a aby ses mohla starat o sebe, musíš nejprve zjistit, jaké zdroje máš vůbec k dispozici. Jsme pořád u zdrojů… ovšem mnohdy nejsou dostupné, nevnímáme je.

Na druhou stranu musíme zjistit, o jakou situaci se jedná a čím vlastně sebe do té situace dostáváme. Které myšlenky mě k ní přitahují, které moje nálady to způsobují. Pokud se v tom točit nechceme, tak nejdříve musíme zjistit, v čem se vlastně točíme, abychom to mohli pomalu začít zastavovat. Už Viktor Frankl řekl:


Když chcete mít volbu, tak se nejdříve musíte zastavit.


Pokud chcete ven – pak se zastavte, uvědomte si, že s tím něco můžete dělat. Tento auťák řídím já. Můžeme použít techniky s dechem, přepólovat negativní pocity na pozitivní... Je neskutečné množství nástrojů, technik a „udělátek“. Vybírejte si.


Negativní pocity mohou ale signalizovat, že něco není v pořádku.

Nejde o to je přepínat jen do dobrých, ale uvědomit si, že mnoho věcí v životě se děje i dobře… to bychom se musely bavit konkrétně. Nebo můžeme jenom dýchat a vypnout myšlenky, nebo si jen uvědomit, že nejsme v úplně špatném stavu. Náš mozek je nastavený na to, aby vyhledával problémy a negativní věci. Víc si je uvědomujeme, jsme tak nastavení kvůli přežití – to má na starosti populárně řečeno „plazí“ mozek. Některé problémy se nás ani přímo netýkají a vycucávají nám energii ze zásob. Zprávy ve sdělovacích prostředcích tento princip ještě podporují. Čím víc blbostí přijímáš do mozku, tím víc jich pak dáváš ven. Když přijímáš takové zprávy, pak to negativní vychází i z tebe. Na nevědomé úrovni to posiluješ. Je to o vědomém výběru kontextu svého života. Patří sem i kritické myšlení.


Psychická odolnost je obrovské téma. Je to o tom, jak podporovat optimistický pohled na svět. Můžeme mluvit o rozdílu mezi růstovým myšlením a fixním myšlením, můžeme se bavit o mindfulness – o práci s dechem a všímavosti k přítomnosti. Důležité je i zmapovat svůj terén – přijmout realitu znamená vnímat, co se děje v tvé hlavě a v tvém těle, jak se cítíš, čeho si všímáš a na co nadáváš...


Mluvili jsme o „vision boardu“ – jeho energie nám může pomoct definovat energii, kterou chci mít ve svém poli, kterou chci podporovat.

Ano, já tam mám hodnotové věci, nemám tam tak jasné obrazy jako kdysi, je to pro mě energie. Je nutné, aby vize měla energii, smysl. Obraz rozhodně není špatně, ale jsou to spíš symboly. Vision board potřebuje mít energii, něco jako magnetická hora.


Asi záleží na tom, jak je člověk vyladěný – pak si přitahuje lidi kolem sebe, které ladí obdobně?

Více méně ano. Někdy se navíc člověk ztotožní s nějakou kvalitou, a to pak může být opravdu problém. Jeden klient mi říká: Já jsem věčný smolař, Aleno… to nedopadne. Pokud se s tím ztotožníš, tak zůstaneš věčným smolařem. I taková identita ti pomáhá tvořit, nebo bourat tvůj sen. V psychologii je to známé jako sebenaplňující proroctví. Vzpomeňte na Pygmalion – chudinka s fialkami ze sebe udělá nádhernou dámu, k jejíž nohám padají všechny muži. Důležité je uvěřit – ona tomu obrazu uvěřila. A pochopila, že je skutečnou dámou, hodnou lásky, i bez pozlátek kolem.


Pochybnosti pak mohou být určitými rušícími prvky?

Je dobré je odchytnout, za nimi totiž mohou být zajímavé výzvy. Ale většinou na cestě vytváří překážky, vlastně si je vytváříme sami. Věřím tomu, že jsme součástí většího snění, naše příběhy můžeme přirovnat k divadlu – jsme figurkami, se kterými hrají Bohové a ti s námi mají určitý záměr. Nejsem to pouze já, kdo sní, i další lidé sní. Jsme součástí kolektivního snu, nejsme odpojení, jak si myslíme, naše příběhy jsou součástí většího příběhu. Věřím, že čím více lidí sní podobný sen, tím se snáze se může zhmotňovat. Možná něco sní nad námi.







42 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše