Fortna: brána do ticha. Jsou místa, ke kterým se nedá jen tak přijít. Člověk k nim musí vystoupat.

K Fortně se jde vzhůru. Po Nových zámeckých schodech — nebo po Starých, podle toho, odkud přicházíte. Ale v obou případech je v tom symbolika: nestačí jen dorazit. Je třeba se trochu zadýchat. Vystoupat nad hladinu běžného dne, nad tramvaje, nad hluk Malé Strany, nad vlastní neklid.

A pak teprve stojíte nahoře. Na Hradčanech. Před branou.

Fortna. Už to slovo samo v sobě nese práh. Místo, kde se ještě neví, jestli člověk zůstane venku, nebo vstoupí. Jestli si jen prohlédne fasádu, udělá fotografii a půjde dál — nebo jestli opravdu překročí hranici mezi městem a tichem.

Fortna dnes patří bosým karmelitánům, ale dlouhá léta tu žily bosé karmelitky. Ženský řád, uzavřený klášter, svět za zdí. Dnes je místo otevřenější. Mužský řád tu vytvořil duchovní centrum, kam se dá přijít na ticho, rozhovor, meditaci, přednášku, pobyt, nebo jen na chvíli spočinout. V této proměně není násilí. Spíš pokračování. Místo, které bylo kdysi zavřené, se neotevřelo hlučně, reklamně, se snahou každého přesvědčit. Otevřelo se tiše. Jako brána, která říká: můžeš vstoupit, ale nemusíš nic předstírat.

Fortna lahodí oku.

Ne tím způsobem, jakým lahodí místa upravená pro efekt, aby se dobře vyjímala. Spíš tím, že všechno působí přirozeně a neokázale. Rajský dvůr s jezírkem, magnolie uprostřed, bylinková zahrádka. Kámen, zeleň, voda, světlo. Pár hrdliček v koruně stromu spokojeně cukrují — jako by věděly něco, co nám ostatním pořád uniká.

Jsme v klášteře, ale necítím tu sevření. Žádný tlak, žádnou tíhu, která někdy v sakrálních prostorech visí ve vzduchu jako nevyřčená povinnost být lepší, tišší, zbožnější, menší. Tady je ticho jiné. Neutlačuje. Neříká: skloň hlavu. Spíš jemně zve: zkus se uvnitř narovnat.

Je tu otevřenost. Sdílení. Lehkost.

A také zvláštní absence obrazů, které by člověk v klášteře automaticky čekal. Žádný kříž s corpusem, který by vtiskoval prostoru tíhu mučednické smrti. Jako by Fortna víc než utrpení připomínala to, co po něm přichází: vzkříšení. Probuzení do života nového. Ne popření bolesti, ale nepřilepení se k ní. Ne kult rány, ale důvěru, že smrt nemá poslední slovo.

Možná právě proto mám Fortnu tak ráda.

Mám ráda pobyty v tichu. Čas, kdy člověk není pořád k dispozici světu, zprávám, reakcím, výkonu, vlastnímu vnitřnímu komentátorovi. Čas, kdy se snaží zkrotit nekonečný tok myšlenek — nebo aspoň poprvé uvidět, jak neúnavně běží. Člověk si myslí, že jde do ticha, ale ono se často ukáže, kolik hluku nosí s sebou.

Fortna v tom nepůsobí jako přísná škola. Spíš jako místo, které podrží. Nechá vás chvíli být. A někdy k tomu patří i úplně obyčejná vůně kávy. Po úterní ranní meditaci ji vaří jeden z karmelitánů — a v tomhle prostoru má ta chvíle zvláštní měkkost. Ne jako program navíc. Spíš jako tiché přistání zpátky do dne.

A pak jsou tu výhledy.

Malostranské střechy, Petřín, Strahov, město rozložené pod vámi. Ranní světlo nad Vltavou. Mlha, která se pomalu zvedá z vody. Karlův most, ještě ne jako proud turistů, ale jako jemná linka mezi břehy. Praha v takovou chvíli nevypadá jako kulisa. Spíš jako bytost, která se právě probouzí.

Výhled dává nadhled. Někdy doslova.

Když se díváte dolů na Prahu z rajského dvora, horní terasy nebo z té zvláštní prosklené kostky pod místností ticha, stane se něco prostého: věci se trochu usadí. To, co dole vypadalo naléhavě, najednou ztratí ostrost. Nezmizí, ale přestane vás tak pevně držet za krk. Vidíte střechy, věže, řeku, oblohu — a mezi tím vším i svůj vlastní život v trochu širším měřítku.

Možná právě proto potřebujeme místa, na která se stoupá.

Ne proto, abychom byli „výš“ než ostatní. Ale abychom si připomněli, že pohled zevnitř problému není jediný možný pohled.

Ve Fortně se mi zvláštně potkávaly různé světy. Ikony. Enneagram. Ježíšova modlitba. Ticho. Dech. A taky ABBA.

Ano, ABBA.

Z nedaleké restaurace se sem nesou hity, které člověk zná tak důvěrně, až by se dalo říct, že jsou to odrhovačky. Běží pořád dokola, neodbytně, lehce absurdně. A přesto mi na tom něco připadá dokonale pravdivé. Protože „Abba“ není jen jméno švédské skupiny. V biblickém jazyce je to důvěrné oslovení Otce — slovo, v němž není odstup, ale blízkost. A tak se tu, trochu nečekaně a s úsměvem, skrze ABBU připomíná i Abba: Bůh ne jako tíha nad hlavou, ale jako blízkost, která se může ozvat i z úplně obyčejné písně.

A když pak člověk zaslechne Dancing Queen, je v tom skoro malá teologie vzkříšení. Ne akademická. Spíš ta fortnovská: po tichu se znovu objeví lehkost, tělo, krok, rytmus, chuť žít. Jako by místo samo říkalo, že ticho není sterilní. Ticho není svět bez zvuků. Ticho je prostor, který unese i vzdálenou ABBU — a možná právě proto je živé.

Možná je právě tohle jeden z důvodů, proč mi Fortna připadá tak lidská.

Není to místo, kde by se člověk musel stát někým jiným. Není třeba odložit svět, tělo, humor, hudbu, kávu, ranní slunce, vlastní roztěkanost ani touhu po kráse. Spíš se tu dá všechno na chvíli vzít s sebou přes práh — a podívat se, co z toho je opravdu živé a co už jen běží ze zvyku pořád dokola.

Fortna je brána.

Ale ne každá brána se otevře jen tím, že vezmeme za kliku. Některé se otevírají pomaleji. Tím, že vystoupáme schody. Že ztichneme. Že se podíváme na město z výšky. Že připustíme, že uvnitř nás je také místo, kam se nedá vtrhnout. Dá se k němu jen dojít.

A možná právě proto se mi do Fortny chce vracet.

Kvůli zahradě. Kvůli světlu. Kvůli hrdličkám. Kvůli pohledu na Prahu. Kvůli tichu, které netlačí. Kvůli bráně, za níž člověk nemusí být dokonalý — jen trochu víc přítomný.

A také kvůli tomu zvláštnímu, jemně komickému připomenutí, že i na cestě k sobě může někde poblíž znít Dancing Queen.

©lightBalance 10/2026, NĚHA, photo autorka