Hana Alisa Omer se narodila v maďarsky mluvící oblasti jižního Slovenska v židovské rodině. Čtyřicet let žila v Izraeli, v současné době se stala jejím domovem Praha – Hana je příkladem smíšení národností střední Evropy. Povídaly jsme si o hledání vlastní identity, o tom jak se jí žije v Praze a jak nejen ve své malířské tvorbě hledá propojení mezi pozemským a nebeským. Místem setkání byl Hanin byt v blízkosti pražského náměstí Jiřího z Poděbrad, zároveň ateliér, kde to voní barvami, a také místo pravidelných setkání a povídání o kabale a Stromu života.
Kde jste vlastně doma?
Jsem doma, kde zrovna jsem, kde mám tichý koutek a trošku zeleně.
To, že jsem se narodila do komunistického Československa v židovské rodině, která přežila holokaust, činilo výchozí bod mému pocitu „outsidera“.
Prarodiče, kteří pocházeli z Moravy, jsem nepoznala, zahynuli v Osvětimi – moji rodiče přežili. V mém dětství byl vždy stín holokaustu.
I já jsem jako školačka a pionýrka z malého slovenského městečka zpívala krásnou hymnu „Kde domov můj…“, nicméně dnes pracuji na vytvoření „domova v srdci“.
Jaké bylo dětství v Československu a jak jste se vlastně ocitla v Izraeli?
Dá se říct, že dobré, i když byl můj otec dva roky ve vězení. Navzdory tomu jsem se dostala na „Šupku“ (Škola uměleckého průmyslu) v Bratislavě, ale po jejím skončení jsem tady neměla moc možností – nepřijali mě na VŠUP v Bratislavě a musela jsem se vrátit do nudy malého zaprášeného městečka a tisknout letáky. Osud nebo štěstí tomu chtělo, že se mně a mé matce podařilo dostat povolení navštívit naši rodinu v Izraeli, která se tam odstěhovala hned po válce… a já tam zůstala. V Jeruzalémě mě bez zkoušek přijali do druhého ročníku na Akademii umění Becalel. To bylo v srpnu 1967.
A vůbec to nebylo pro naivní holku z komunistického režimu jednoduché porozumět spolužákům, kteří byli sebevědomí a života znalí bojovníci.
Trvalo mi asi tři roky, než jsem se trošku naučila hebrejsky a přestalo se mi stýskat po zemi, ze které jsem přišla.
V Izraeli jsem s podstatnými životními změnami a výzvami musela pracovat na své duševní rovnováze, a to prostřednictvím jógy a umělecké tvorby. Zkoumala jsem hlubiny své duše a „ své kořeny“.
To se asi projevovalo ve vaší tvorbě...
Ano, jako kdybych byla vnitřně řízena spojovat paradoxy života na zemi. Symbolicky řečeno je to o neustálém hledání propojení mezi „nebeským“, tedy světa dokonalosti, míru a harmonie a mezi „pozemským“ – touto existencí nepochopitelného zla, obav, konfliktů, utrpení, bezúčelnosti, smutku…
Stejně tak jako můj život tak i má umělecká tvorba prošla mnohými fázemi a styly. Nejdůležitější byla má tvořivá spolupráce na cyklu obrazů „Nebeský Jeruzalém“ s Dr. Chajútmanem, kabalistou žijícím v Jeruzalémě.
Jak dlouho jste žila v Izraeli?
V Izraeli jsem zůstala čtyřicet let, pracovala jsem jako grafička a učila jógu a pomalu a postupně, teprve když jsem víceméně ovládla hebrejštinu, se tam začala cítit „doma“. To se ale změnilo v roce 2010 – při velikém požáru na hoře Karmel mi shořel dům ve vesnici umělců Ein Hod. Osud mě zavál do Prahy, kde žil můj bratr a také můj syn. Teď je můj „domov“ tady v Praze a jsem tu moc ráda.
Ale na otázku, kde jsou mé kořeny, nemůžu tak jednoznačně odpovědět. Těch je moc a jsou z hlediska geografie, historie, genetiky a také karmy moc propletené. Jediný kořen, bezpochybně, se kterým nic nesoupeří, je kořen mé duše v Nekonečnu. Avšak aby se tato skutečnost stala v mém životě realitou, je nutné každodenní připomínání, jednání v duchu povědomí jako „duše v Říši komunity Duší“. A to je výzva k uskutečnění smyslu mého života…
Kořen mé duše je v Nekonečnu.
Jakým způsobem se tedy propojujete s Nekonečnem? Jaká je vaše duchovní praxe? Kabala?
Studovala jsem a poté učila jógu, současně i kreslila anatomii energetické soustavy lidského těla. Tím jsem se ponořila do výzkumu systému čaker a jeho souvislosti se systémem kabalistického stromu života. To bylo v 80. letech minulého století, kdy ještě neexistovalo tisíce obrázků této struktury na internetu.
Čakry jsou symboly center lidské energetické soustavy, která se má zharmonizovat přes vědomou vnitřní práci – meditaci. Schéma kabalistického Stromu života je o moc komplexnější, použitelné i pro chápání mikro a makro soustav. Je to schéma stvoření, vztah a dynamická spojnice mezi vyššími skutečnostmi „ušlechtilostí“ a nižšími, hustějšími (zhmotněnými) úrovněmi bytí, které jsou projevené v tomto světě konání. Je to dynamická symbolika vývoje pouti Duše, účel jejího sestupu do tělesné skutečnosti a přes nápravy její touhy a vůle cesta zpátky ke kořeni, k „Domovu“.
Kabala oproti východním filozofiím vyžaduje práci s egem a neodvrhuje ho. Nestačí jenom rozplynutí v jednotě, tedy ztráta individuálního vědomého bytí. Účel sestupu duše do tohoto hmotného světa je její práce se „Světlem“, proměna v Spolustvořitele v Nekonečnu.
Jak vnímáte nás Čechy?
V Praze a v Čechách potkávám moc krásných „duší“ – duchovních Čechů – na ulici, na trhu, v tramvaji, mezi přáteli, při různých setkáních. To se projevuje i nenápadně v spontánním úsměvu, dobrém slovu, milou zdvořilostí atd.
Češi v sobě mají přirozenou poctivost. O tom vypovídá i národní symbol Jan Hus. Ale po mnoho staletí jste trpěli pod náboženskou represí Svaté říše Římské.
Teď jste krátkou dobu nezávislí a duchovní život je ovlivněn mnohými směry, jako dnes všude. Je tu i vaše pohanská nebo keltská minulost.
Také se setkávám se spoustou Čechů, které to najednou táhne k judaismu, ať už na úrovni náboženství, mystiky, nebo společnosti…
Říká se, že Češi jsou velmi duchovní národ, byť se většina z nás nehlásí k žádnému náboženství…
Ano, v Praze a v Čechách existuje dlouhodobá tradice mystiky, alchymie, hermetismu, které pramení právě z kabaly. A je tu i mýtické propojení s židovským národem, a to přes věštbu kněžny Libuše. Zjevila se ve snu Hostivítovi, svému vnukovi, a požádala ho o poskytnutí přízně lidu, prchajícího před pronásledováním, až se dostali do České země. Tímto národem byli Židé. Kníže jim ukázal místo na levém břehu Vltavy – dnešním Újezdě.
Kdy se vlastně Židé stali národem bez vlastního území?
Bylo to po zničení druhého chrámu v Jeruzalémě roku 70. n. l., pak se rozptýlili ve „vyhnanství“ všude, kde jenom mohli a kde je místní obyvatelé a panovníci nevyhostili. O jejich pobytu v Českých zemích jsou záznamy již z 10. století n. l.
Židé žijí v této části světa minimálně 1000 let, podobně jako Slované.
Jak je možné, že národ ve vyhnanství přežil tak dlouho?
Židé si úzkostlivě střežili své starobylé náboženství, duchovní a společenskou tradici. Všude byli cizinci v nerovnoprávném postavení. Například v době krále Soběslava II. ve 12. století byli označováni za „otroky královské komory“, což doslovně znamenalo, že se stali královským majetkem.
Nicméně, právě zásluhou panovníků, jako byl např. Karel VI., který vydal tzv. „familiantský zákon“ stanovující, že ženit se mohli pouze prvorození synové Židů (ostatní museli konvertovat ke katolicismu a ženit s křesťankami, nebo praktikovat své náboženství v nebezpečí utajení) se české a židovské geny smíchaly.
Češi a Židi jsou dnes demograficky a geneticky smíšení, a to i zásluhou komunismu. Ne jenom „obyčejní“ lidé, ale i významní čeští spisovatelé, vědci, umělci atd. byli židovského původu. Já to vysvětluji jako jeden z projevů „Božského humoru“.
Nicméně, duchovní dědictví judaismu se možná nejzajímavěji projevilo v Praze v době působení nejvýznamnějšího Českého krále – Karla IV., přesto, že jeho záměr byl absolutně křesťanský. Karel IV. byl velmi duchovně založený, byl meditativní a vizionář, dostával podněty k své stavební činnosti v Praze z křesťanských mystických zdrojů – například z vize Nebeského Jeruzaléma. Půdorys Karlova náměstí je založený na půdorysu Jeruzalemského pahorku chrámu. Karel IV. ale nespojoval pojem „Nebeský Jeruzalém“ se Židy, byl to abstraktní církevní symbol.
„Žid“ byl pro křesťany pohodlný symbol všeho zla. Historicky je zřejmé, že roztříštění judaismu a křesťanství víceméně začalo s kanonizací Nového zákona ve 4. století. Také zkomolené překlady svatých písem Starého zákona přispěly k nenávisti proti Židům. Dnes, ve tváří ohrožujícího islámu, je zřejmý duchovní zmatek západní civilizace, která má křesťansko-judaistické kořeny, vycházející z jednoho společného „Domova“. Jenom interpretace tisíce let očekávané Spásy lidstva z rozpolcené reality, válek, muk, utrpění a nouze jsou odlišné. Ty interpretace se vykládaly jako absolutní Pravda a pro tu „Pravdu“ se činily (a činí) všechny ty nejhroznější věci mezi člověkem a jeho bližním.
A touha člověka po míru, radosti a harmonii je ten vnitřní bod v Srdci. A to je „Nebeská Praha“ a „Nebeský Jeruzalém“.
Jak vnímáte dnešní Prahu?
Praha je krásná, magická, hluboká i vysoká, je srdcem Evropy. Jak symbolicky, tak ve skutečnosti. Je nebeská, pozemská a taktéž podzemní, podobně jako Jeruzalém.
Praha je nebeská i pozemská – podobně jako Jeruzalém.
Svůj životní úkol vnímám jako prolínání, přemostění těchto propastí mezi protiklady „nebeského a pozemského“, a to nejprve ve svém životě. To potřebuje vytrvalost a rozlišování mezi tím, co je podstatné a co není, aby se to mohlo vyjádřit také ve vnější realitě, s mými bližními, ve společnosti, v mém prostředí, s matkou Zemí. Je to neustálé učení se vědomosti komplexního procesu života míru a harmonii. To je teď mojí prací tady v Praze, která se vyjadřuje v mé tvořivé spolupráci s mými novými přáteli tady a nemám nic lepšího co bych raději dělala...
-----------------------------
Chrám snů mých
Hana Alisa Omer
Chrám snů mých
přenádherně jednoduchý
bez kamenů těžkých
stále tvarů přesných
mimo čas i prostor
zde uvnitř je vně a vzadu vpřed
kde odezva ducha
jako nektar soucitu plyne
sladká srdci odměna
tu vůle i víra usmířena
v spirále nesmírné
mezi světem a posvátnem
ve svatyně svatyň
živoucí plamen
stále nový v okamžiku milování živém
objati cherubíni muž a žena
sílí tu nevinnost
v srdci lidstva.
(Původně hebrejsky, úprava překladu z angličtiny Jiří Kačur)
Comments