"... A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní." Exodus, kapitola 16
Mana (hebrejsky man) je pokrm, kterým Bůh živil na čtyřicetileté cestě pouští izraelský lid. Její první seslání se popisuje v knize Exodus, 16. kapitola. Pravděpodobně se jedná o praskyřici nebo mízu tamaryšku.
Etymologický původ názvu je vysvětlován z otázky, kterou si Izraelité při pohledu na manu kladli: מנ הוא (man hú Co je to?).
Úryvek z knihy Roberta Rosenthala: Cesta k zázrakům (Možno objednat na www.lightbalnce nebo k dostání u dobrých knihkupců):
"Za předpokladu, že MANA pochází od Boha a skvěle vyhovuje našim chutím a potřebám, pak nemůžeme srovnávat to, co máme, s nikým jiným. Dostáváme MANU, kterou potřebujeme na tento den; ostatní dostávají to, co potřebují oni.
Každý z nás má jedinečný smysl života. Stezky nás všech určitě vedou do Zaslíbené země, ale každá vede jiným terénem. Tudíž všichni máme rozdílné potřeby a sbíraná MANA odráží tuto skutečnost.
Někdo povolaný k životu ve veřejných službách má jiné potřeby než básník. Den matky pubertálních dětí probíhá úplně jinak než den matky novorozence. Nemůžeme znát cestu někoho jiného. Pouze Duch to ví. Tedy pouze Duch je v pozici, ve které může naplnit tyto potřeby. A tedy MANA každého jednotlivého člověka bude mít pro něj výbornou chuť, bude ušitá přesně na míru jeho životního smyslu a cesty.
Dokonce i v průběhu našeho života se naše potřeby mění. Co jsme potřebovali před deseti lety (nebo před deseti dny), to nám nemusí dnes fungovat. Naše práce, naše vztahy, potřeby našeho fyzického těla a naše chápání Boha – to vše může projít a prochází hlubokými proměnami. Zázraky, které nám pomohly uniknout z otroctví v Egyptě, nás neprovedou pustinou. MANA je čerstvá a jedinečná každý den. Její chuť se tedy může měnit a mění podle měnících se okolností.
MANA někoho jiného nechutná lépe než naše vlastní v den, kdy ji sbíráme. Ta naše je pro nás perfektní, jejich je perfektní pro ně. Když se porovnáváme s ostatními, pochybujeme o instinktu Ducha, a nic dobrého z toho nemůže vzejít.
Nejčastěji podlehneme porovnávání se v oblastech, jako jsou peníze, talenty, zdraví a fyzický vzhled. Čteme o multimilionáři vlastnícím investiční fondy a tážeme se: Co je to, co on má a já ne? Nebo Čím je tak výjimečná? Závidíme hollywoodským hvězdám a profesionálním atletům jejich talent, slávu a astronomické příjmy. Ale opravdu o nich nevíme vůbec nic. Nevidíme je očima Ducha, a tak nemůžeme vědět, co jim na jejich duchovní cestě přináší krása nebo atletické schopnosti, ať už je to pozitivní nebo negativní, rány nebo zázraky.
Bohužel máme v našem mozku pevně zakořeněné porovnávání. Vyhledáváme ho. Je základem pro veškeré rozhodování. A v oblasti materiálních statků funguje celkem dobře. Mohu porovnávat dva byty, dvě auta, dva smartphony nebo dva hotely, abych se rozhodl, která z nabízených možností mi za určitou cenu poskytne nejvíce. Ale na duchovní cestě je tento způsob více než zbytečný. Za každým porovnáváním je méněcennost nebo její šikovně maskované dvojče – nadřazenost. Za každým porovnáváním se skrývá strach a nejistota. Porovnávání nás slepě svazuje se zkušeností někoho jiného, jehož cestu nikdy nemůžeme poznat. Je tisíckrát lepší soustředit se na vlastní cestu tak, že každý den jednoduše posbíráme manu, která na nás čeká.
MANA nás učí důvěřovat Bohu za každých okolností. Bůh bude opravdu s námi. Poskytne nám potravu, vodu a cokoliv dalšího, co potřebujeme pro naši cestu. V pustině nás neopustí, i když máme strachy a obavy. Přežijeme. Učíme se rozlišovat mezi tím, co hodnotu má – zázraky a MANA - a co je pro nás bezcenná pustina, která nás obklopuje. Rozlišováním je naše mysl zbavována návyků ega a připravuje nás na setkání s Bohem na hoře Sinaji a odtud pokračovat dál do Zaslíbené země."
Comments