Při své práci se naciťuješ na klientovu rovinu a postupně ho vedeš výš.
Ano, často klienti cítí propojení s Božskou rovinou a dostávají odpovědi přímo od Boha.
Při setkání s tebou se tedy klient dotýká Zdroje, své Božské podstaty?
Je tam prý úplně všechno, co si můžeš představit. Ano, při setkání se mnou jsou lidi u Boha.
Ono to zní trošku, člověk by řekl egoisticky, ale rozumím tomu. Asi to jinak říct nemůžeš, protože bys popřel tuto kvalitu.
To nemůžu. Už jsme se nad tím spolu jednou setkali… znělo ti to, jako kdybych to uměl udělat jenom já. Bylo mi řečeno, že ty pravomoce mám, tedy to tak musí být i řečeno. Zpočátku jsem se tomu bránil, ale je to tak.
Říkáš, že klientům předáš informace od Boha a v tom mám trochu zmatek – někdy říkáš: „Otec odpovídá, Otec vzkazuje…“ a to v člověku vytváří hezký pocit všeobjímajícího bezpečí, že Ho má nablízku, ale pak jsi mi jednou řekl: „To jsi přímo ty…“
Měla sis zachovat pocit, že je ti Otec nablízku, ale zároveň ho vtáhnout jakoby do sebe. To vedení, které máš, ten hlas, to je On, je v tobě. O Něj jsi nepřišla, jen jsi to původně možná brala, že je jako rodič, se kterým můžeš mluvit. Vnímej to tak, že když si ze srdce něco přeješ, tak ten pocit, který ti přichází, to je komunikace s Otcem.
Já měla tenkrát pocit, že jsi mi Ho sebral.
Ano, to vím. Ale vidíš, že to tak není – tenkrát jsi komunikovala skrze mě. Máš Ho ale v sobě.
Komunikuješ s ním přímo?
Ano. Ty taky.
Nejsem si jistá.
Já ano.
Jak to vypadá?
Vypadá to tak, že se ze mě zblázníš (On odpovídá). Když ti odpoví, víš jistě, že je to On. Cítíš to v sobě jako za sebe, ale to je ta odpověď od Něj. Ale pak často nastoupí mysl a řekne, takhle to nemůže být.
Klientům ale informace tlumočíš… slyšíš je přímo?
Také je přímo neslyším, není to tak, že by mi někdo mluvil do ucha. Chodí mi to důrazně a jasně, ale není to prostřednictvím sluchu, není to zvuk. Asi bych to musel nazvat myšlenkou. Nebo vysláním nějakého impulzu. Ty to máš zatím u pocitů, tam se začíná… Také vnímám pocity, ale je to beze slov. Přijde třeba úderný pocit, že to tak má být, tak prostě vím, že to tak je. Jsou to celé balíčky…
Při komunikaci s Bytím se začíná u pocitů.
Co cítíš, to je Bůh. Musíš si ale zvyknout, že většina toho, co se ti honí v hlavě, jsou prostě kraviny a třeba jednou za den ti třeba přijde odpověď, co máš dělat. Nebo situace a víc nic. Co dělá mysl? Pořád vymýšlí, aby zaplnila ta prázdná místa.
Ale ten kontakt…
… ten se ti bude prohlubovat. Ze začátku to vypadá, jako že se nic neděje. Je mírný.
Zmiňoval jsi, že je důležité procítit lásku k Bohu.
Abys věděla, že je tady něco víc než jen ty povrchní emoce.
Pak jsi ale řekl, že zmizí i ta láska, že není nic. Mohu se snažit generovat lásku, lusknu prstem a procítím ji, na můj impulz.
To umíš? Já bych řekl, že to chodí tak nějak samo…
Já to mám spojené s myšlenkou.
To také jde, protože už ten pocit znáš. Ale kdo to nikdy nezažil, tak tomu to přijde samo.
Vraťme se k tomu, že tam nakonec nemá být nic.
To jsem neříkal, že tam nemá být vůbec nic, ono tam něco je. Ale ze začátku jsi v prázdnu, kde ti mysl řekne, že nic není. Později to začne nabírat určitou kapacitu, kdy vnímáš přítomnost Boží v sobě, štěstí a radost, blaženost. Nastavil jsem to tak, aby se lidi nelekali, že ze začátku tam bude prázdno. Knížka je pro ty, kteří začínají.
Mluvil jsi o prohlubování – je to něco, co nesouvisí s mým rozhodnutím?
To souvisí jen s tím, že o to stojíš. To pak zařizuje Bytí v tobě. To rozhoduje o tom, kdy je čas a jak to bude. Musíš mít trpělivost.
Je to o odevzdání a rozhodnutí, o milosti?
Milosti ne, nic jsi tady neprovedla… nikdo tě z ničeho neviní.
Milost vnímám jinak… asi nechceš tento slovník používat.
Moc ne, protože pak vznikají nedorozumění, někdo si může říkat, jé, já jsem se provinil. Něco jsem provedl, tak mi udělte milost.
Slova jsou někdy zavádějící.
Hlavně jsou energeticky obsazená. Lidem pak obvykle naskočí toto. Společnost energii, kterou sebou nesou, podporuje.
Společnost je nabíjí emocemi… Proto vnímám některé termíny z Bible hodně těžce. Lépe používat slova neutrální?
Ty je můžeš vnímat čistě, jdou přes tebe, máš filtr… slovo můžeš vnímat čistě a bude to tak v pořádku. Ale když ho předkládáš společnosti, musíš brát na zřeteli, jaký je její koncept. Případně místo jednoho slova použít celou větu, kde vysvětlíš, jak to myslíš.
„Když chceš, tak můžeš“, tato věta se mi teď honí hlavou.. :-)
Ano, má přijít to dobré, to Boží… ne abys očekávala utrpení.
Říkáš, že člověk má dělat to, co ho baví. Tak se spojuje s Bytím… jsem typ, kterého baví knihy, systémy, učení… to je totální protimluv k tomu, co jsme říkali.
Nemusí, ty máš povahu, která něco zkoumá, ale máš v tom být odosobněná, nemá ti to pomáhat, nemá to pro tebe být berlička. Máš povahu tak danou, to je dobře. Máš ji využít, jinak bys ji neměla. Ale nemáš v tom hledat Božství. Tvoje zvědavost a bádání se ti budou hodit jinde, když už v Božství budeš. K dobrému. Rozjedeš něco, co tě baví a budeš potřebovat tuto vlastnost, abys něco odkryla nebo ti něco přišlo do cesty. Budeš spolutvořit. Otec ti vzkazuje, že v tom tvoření jsi sama a bereš si k sobě společenství lidí. Prožij si to. Sama, s Bohem se sebou. Tvořím si podle sebe. Nenech se ovlivňovat energií lidí, máš tvořit sama za sebe. Ne ve skupinách. Když přijdeš něco nějaké skupině sdělit, jsi zase sama.
Pochopíš tak, že si sama určuješ svůj osud. Je jedno, zda ti někdo tvrdí, že tady platí něco jiného. Třeba karma… jsi tu sama za sebe. Pokud si určíš, že je tady dobře, že tě budou potkávat dobré věci, tak to tak bude. Pokud si určíš, že ve společnosti to funguje tak, že jsou tady katastrofy a utrpení, tak to také tak bude. Ne protože ti to určila společnost, ale protože sis to určila ty. Když si procítíš, že jsi sama, tak se vlastně odtrhneš od všech konceptů a získáš vědomí, že se o sebe budeš starat a tak, jak si to nastavíš, tak to bude. Zároveň máš Boží podporu. Obrovskou kotvu, o kterou nepřijdeš. Naopak se prohlubuje, protože ti přestanou lítat nesmysly ze společnosti. Jsi tu sama s Bohem. A tvoříš si tak, jak chceš. Základ je nehledat kotvy venku, ale kotvit se uvnitř.
Comments