inspirace k harmonickému Bytí

 
 
  • Hana Němcová

Kvantový fyzik Jan Rak: „Změna smýšlení o realitě vede k tomu, že se člověk stává vědomým tvůrcem."

Pane profesore, poslední dobou stále častěji – nejen z úst kvantových fyziků – zaznívá, že prožíváme právě takovou realitu, jakou si sami vytváříme a jsme svým způsobem spolutvůrci světa. Můžete laikovi tento pohled přiblížit?

Na tuto otázku existuje samozřejmě mnoho různých úhlů pohledu. Pokusím se teď vysvětlit ten svůj. Tento svět, vnější realitu a samozřejmě i sami sebe zažíváme a zkoumáme prostřednictvím smyslů jako je zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Navíc i myšlení, díky němuž zkoumáme abstraktní svět myšlenek a představ, lze považovat za smysl. Naprostá většina z nás se domnívá, že všechny signály, které k nám přicházejí, pocházejí odkudsi z venku. Náš mozek tyto signály vyhodnocuje a vytváří věrný obraz vnější reality. Jinými slovy, „já-pozorovatel-subjekt“ pozoruji objekty a situace „tam venku“. A tam je hmotný svět, který nějakým způsobem umožnil vzniknout vědomí, které pak tento hmotný svět pozoruje. V rámci takové „duality“ je hmota považována za prvotní element a mysl/vědomí jsou od hmoty odvozeny. Jakým způsobem ale hmota vědomí vytváří zůstává tajemstvím.


Ve skutečnosti ale pozorovatel v nás nepozoruje vnější svět, ale cosi uvnitř mozku. Celý život se každý z nás dívá „dovnitř své hlavy“, kde vzniká mentální obraz „reality“.


Dnes známe poměrně přesně co se děje v mozku při určitých činnostech, ale jak vzniká mentální obraz reality v neurální síti mozku, je záhadou. To, co naše vědomí zažívá a pozoruje jsou zkušenosti, které zprostředkovávají naše smysly a mysl. Například Rupert Spira v knize Přirozenost vědomí rozvíjí myšlenku, že nic jiného než zkušenost vědomí ani existovat nemůže. Otázka, která se nabízí a kterou si kladou lidé od nepaměti, je to, zda takový mentální obraz popisuje něco skutečného tam venku, anebo zda je to mentální konstrukt sám o sobě, vytvářející iluzorní prostor a čas pro hru života.

I poznatky z oblasti kvantové fyziky tento pohled založený na dualitě „objekt-subjekt“ do značné míry podkopávají. Ukázalo se, že pozorovatel a pozorované tvoří provázaný systém a samotné pozorování hraje klíčovou roli v tom, jak se pozorovaná realita utváří. Do fyziky vstoupil pojem vědomí, což vedlo některé známé myslitele, jako je držitel Nobelovy ceny Roger Penrose, k přesvědčení, že k významnému pokroku ve fyzice může dojít pouze tehdy, podaří-li se pojem vědomí nějakým způsobem integrovat do fyzikálních rovnic.

I mnohé z tvůrců kvantové teorie nečekaná pozorování v oblasti mikrosvěta přivedla k úvahám o ontologických otázkách bytí. Metafyzikou a mysticismem se ve svých úvahách zabývali nositelé Nobelovy ceny jako například Eugene Wigner, Werner Heisenberg, Erwin Schrödinger a další. Kladli si otázky tykající se „reality“ pozorovaného, zda okolní svět není „jen“ vědomý vjem. Nabízí se možnost, že zdrojem všeho, co JE, je právě vědomí (ponechme stranou definici „vědomí“, na které se těžko hledá shoda mezi vědci a filosofy). Vědomí, které vytváří a současně zažívá „vědomé zkušenosti“ zdánlivé skutečnosti. Asi podobným způsobem, jako počítačový program vytváří virtuální realitu na obrazovce počítače. Vědomí je jako obrazovka, ve které se odehrává zdánlivá hra života. Filozof René Descartes pochyboval o všech jistotách bytí a svým slavným výrokem „Myslím, tedy jsem“ podle mne vyjádřil svou víru, že jedinou jistotu, kterou každý z nás má je, že si je vědom své existence. Je-li „vědomí bytí“ jediná nezpochybnitelná jistota, pak lze přistoupit na myšlenku, že vědomí je jediné, co existuje a vše ostatní je od vědomí odvozeno. Připustíme-li tedy takový pohled na to, co prožíváme, pak je vše spíše výsledkem zákonitostí, kterými se řídí vědomí než vnějších okolností. Výsledkem vědomé práce s těmito zákonitostmi, jako je například princip přitažlivosti, síla pozornosti atd. pak vede k hlubšímu poznání vlastního tvůrčího potenciálu a k osvobozování se z role oběti vnějších okolností.

Dokonce i někteří významní vědci, jako je například biolog Robert Lanza a astronom Bob Berman rozvíjí ve svých dílech myšlenky „biocentrismu“. Tento směr staví na představě, že vně života a vědomí neexistuje zvláštní fyzikální vesmír. Nikdy nebyla doba, kdy existoval pouze nevědomý hmotný vesmír. Prostor a čas nejsou absolutní realitou, ale nástroji, jakousi platformou, na které se lidské a živočišné myšlení realizuje. Chování subatomárních částic – a vlastně všech objektů – je nerozlučně spjato s přítomností vědomého pozorovatele. Bez jeho přítomnosti vše existuje jen ve stavu neurčitého potenciálu, jako vlna pravděpodobnosti. Přijmutí těchto principů podle mého názoru může vést ke snazšímu chápání struktury vesmíru, toho proč jsou fyzikální konstanty zázračně nastaveny tak, abychom mohli existovat, jak vzniká život a vědomí z neživé hmoty a mnoho dalších.

Vědomí je jediné, co existuje.


Tento pohled naprosto bourá naše konvenční uvažování o realitě.

Ano, pro naši společnost vychovávanou po mnoho generací v představě mechanistické objektivní reality je jistě těžké takový přístup akceptovat. Je to ale základ, ze kterého vychází dávná učení popsaná v Indických Védách, v Budhismu, Taoismu a mnoha dalších. Vědomí zde hraje vždy primární roli. Filosofové i mystici staví na víře, že všechny zkušenosti vědomí, které máme, mají prvotní zkušenost v sebeuvědomění – v uvědomění si JÁ JSEM. V tomto pojetí „JÁ“ reprezentuje to, čím vědomí je – a tím je prázdnota bez formy, obsahu, času, prostoru – nicota, ze které vše pochází. JSEM je pak JÁ v pohybu. Vzniká tím iluze pohybu a času, která vytváří prostor, život a vše, co s tím souvisí. Když se dítě narodí, začne si uvědomovat, že je a začne vnímat svět. Vzniká tak subjektivní vesmír nového pozorovatele. Možná i v rámci jakéhosi kosmického vědomí lze vznik vesmíru interpretovat uvědoměním si božského vědomí, že JE.


Dnešní většinový názor říká, že svět je materialistický, mechanický stroj a že existuje tam venku. Vědomí je pak produktem náhodné sebeorganizace hmoty. Pozorovatel prožívá něco, co může ovlivnit málo, nebo vůbec. Události se dějí náhodně, a jsme tudíž převážně obětí vnějších okolností. Mysticismus, východní filozofie a podle mě v jistém smyslu i moderní věda, která jasně narazila na problém vědomí, nabízí alternativu: Zdrojem všeho je vědomí, které generuje vše a pozoruje samo sebe. Změna těchto paradigmat, změna smýšlení o realitě, může vést člověka k tomu, že se mění z role oběti do role tvůrce. Jsem přesvědčen, že tento úhel pohledu může být do značné míry osvobozující. Navíc se domnívám, že prožíváme dobu, která jakýmsi „kouzelným“ způsobem toto téma otevírá názorně. Jako kdybychom po dlouhou dobu procházeli evoluční fází, kdy k tomuto chápání někteří jednotlivci dozrávali jemnou cestou, ale dnešní doba otřásá zažitými jistotami tak, že uniknout lze mnohem hůře.


Směřujeme teď více k propojování spirituality a vědy?

Někdy v éře renesance zřejmě započal proces jakési sekularizace filosofie. Vědecký přístup k realitě založený na matematice a prokazatelných faktech přenechal monopol na duchovní otázky náboženské teologii. Ta se na oplátku vzdala svého vlivu na výklad reality materiální. A tak zde máme dvě přesně oddělené sféry zájmu. Materialistická a racionální věda, zkoumající hmotný svět, a teologii zabývající se duchovnem. Tato monopolizace ale postupem času ztrácí na síle a moderní společnost hledá odpovědi i na duchovní otázky ve vědě: vesmír nestvořil Bůh, ale ten vznikl velkým třeskem, Adamův původ člověka nahrazuje Darwinova evoluce atd. Ve vědeckém pojetí je vědomí a život derivátem hmoty. Avšak, jak už jsem zmínil, objevy první poloviny 20. století, kvantová fyzika a Einsteinova teorie relativity, podle mého názoru tento umělý příkop mezi vědou a spiritualitou částečně zasypávají. To vedlo mnohé ke zkoumání inspirujících souvislostí mezi moderní vědou a starověkými filosofiemi. Asi k nejznámějším propagátorům tohoto přístupu patří například autor knihy „Tao Fyziky“ Fritjof Capra.


Mystická zkušenost je pravděpodobně verbálně nesdělitelná…

Západní společnost vychází převážně z induktivní metody poznávání světa. Empirickým (smyslovým) poznáváním dílčích procesů a zákonitostí se dospívá k obecným principům. Východní učení se více opírají o dedukci, kdy se poznání obecných principů uplatňuje pro porozumění jednotlivostem. Jako nástroj zkoumání světa pak slouží vlastní tělo. Co jsou to ale ty obecné principy? Co je realita kolem nás? Jaké zákonitosti ji řídí? Co je zdrojem? Jaký to má všeho smysl? Domnívám se, že striktním racionálním postupem, logickou argumentací, či nějakou teorií všeho, se dobrat odpovědí na tyto otázky lze jen těžko. Matematici jako Kurt Gődel si uvědomili, že matematika sama o sobě nemůže vytvořit systém, který byl úplný a bezrozporný. Dokázali, že matematika, svatý grál logického a racionálního myšlení, má své limity, přes které se nemůže dostat.


Podle mě to všechno směřuje k tomu, že skutečnou pravdu lze jenom zažít. Můžete ostatním souputníkům nabídnout nějaké způsoby, jak se jí dobrat, ale nemůžete ji sdělit…


Mluvil jste o změně paradigmatu – je možné, že když si kritické množství lidí uvědomí, že realita je poněkud jiná, než jsme si zvykli ji vnímat, pak se z ní stane většinový názor?

Pro mě, ne z úplně jasného důvodu, k této změně dochází téměř revolučním způsobem. To, co dneska prožíváme, má v sobě mnoho pozitivních aspektů. Jen si vzpomeňte, kolik let již probíhá debata o ekologii, globálním oteplování, o tom, co všechno se musí změnit. Města jsou přelidněná a zaplavena miliony turistů, přehuštěná obloha, léto v naších zeměpisných šířkách začínalo už někdy v únoru… Najednou se vše s covidem zpomalilo, v zimě napadl sníh, prožili jsme normální jaro, prší, ve městě je prostor – prostě se to děje. Někdy radikálním a dramatickým způsobem, ale změna je očividná.

Mám ale také zřetelný pocit, že se sužuje možnost svobodné volby. Jako by nás současná situace rozdělovala na ty, na kterých systém stojí a na ty, kteří stojí stranou. Rozhodování není lehké. Následovat nesystémovou cestou vyžaduje velkou odvahu. Krásně to vykresluje nedávno zfilmovaný příběh Giordana Bruna – pokrokového myslitele své doby, který si z pohledu tehdejší společnosti zasloužil ten nejtvrdší trest. Tehdy by vám většina lidí řekla, že je správné Bruna potrestat, protože to co hlásal, bylo v rozporu s tím, co hlásá církev. Dnes by se asi každý postavil na stranu Bruna, víme, že se Země točí kolem Slunce – ale to opět tvoří většinový názor a ten menšinový se vytěsňuje. Zdá se, že prostor pro svobodný dialog se zužuje. Já ale věřím, že v konečném důsledku to vše směřuje správným směremJ.


Teď nám doba ukazuje limity a možnosti systému a to, zda jsme ochotni tento systém dál utvářet.


Jak se tedy mohu vymanit z Matrixu, z toho, že nebudu ovce systému?

Víceméně jsme to už řekli na začátku. To, čemu věříte, tvoří to, co prožíváte. To je váš Matrix. Matrix, který máte v hlavě, tvoří síť toho, čemu věříte a optiku, kterou nazíráme na svět. To, čemu věříte, to se pak v realitě manifestuje.

Traduje se historka o příjezdu Kolumba k ostrovům Ameriky. Indiáni viděli jen námořníky na souši, ale lodě schopni vidět nebyli, protože nevěděli, co loď je. Až jejich šaman, který měl otevřenější vědomí, byl schopen lodě spatřit a tento vjem nasdílel do kolektivního vědomí kmene. Pak už je viděli všichni… Možná se to tak nikdy nestalo, ale ten princip je reálný. Pokud se otevřete této možnosti, pak podobné věci můžete zažívat dennodenně. Někteří lidé věci, kterým nevěří, prostě neuvidí. Sensitivitu a otevřenost lze díky meditacím cvičit.


Váš „believe“ systém (to, čemu věříte) vytváří realitu a to, co prožíváte. Je naprosto v pořádku, že v mojí realitě vnímám něco, co – ač se díváme stejným směrem – vy nevnímáte.


Jevy, které pozorujeme v kvantovém světě lze přesně popsat matematickým aparátem kvantové fyziky. Řešením takových rovnic je i tzv. superpozice všech řešení (kombinace výsledku všech řešení). Pokud je řešením stav „kočka je mrtvá“ a současně je řešením i stav „kočka je živá“, pak je řešením i superpozice těchto dvou řešení. Kočka je současně mrtvá i živá. Až do okamžiku, než pozorovatel provede vědomé „zhroucení“ vln pravděpodobnosti na konkrétní výsledek. Tím je buď kočka mrtvá, nebo živá. To je samozřejmě nedokonalé přirovnání, protože i kočka je vědomý pozorovatel. Ale pro pochopení principu superpozice je doufám postačující.


Tento pohled se zásadně liší od našeho běžného vnímání reality a pro někoho může být obtížně uchopitelný.

Není to zas tak složité, jen se tomu musíte otevřít. Žijeme ve světě, kde je něco pravda, anebo to pravda není. Buď je hrnek celý, nebo je rozbitý. Z této binární logiky, vytvořené v dobách Aristotela, vychází dnešní způsob myšlení. Nejen kvantová fyzika ale ukázala, že takový přístup nemusí být nutně dostačující. Taková binární logika „buď, anebo“ v kvantovém světě nemá místo. Můžeme tady zmínit východní filozofie, kde je patrný přechod od duálního vnímání k jednotě. Budhisté věří, nebo lépe ví, že více než „buď, anebo“ se pravdě blíží přístup „je to tak i tak“. Nebo ještě lépe „ani tak ani tak“.


Newtonovy zákony ale v našem světě platí – třeba statika apod.? Nebo jsme opět u dohod?

Z mého pohledu fyzikální zákony platí, pokud jim všichni věří. Historie vědy to jasně demonstruje. Některé zákony odolávají vývoji déle, platnost těch dalších je v čase omezenější. Panuje-li pevná víra v daný zákon, pak provádíme experimenty a hledáme fenomény, které jsou v souladu s naším „believe“ systémem. Myslím, že lze s jistotou prohlásit, že neexistuje žádná teorie, která by nebyla v rozporu alespoň s nějakými fakty.

Dnešní věda je stále více závislá na dostupnosti financí, podobně jako je tomu v ostatních sférách. Velké experimenty jsou značně finančně náročné. To do jisté míry limituje oblasti výzkumu. Podporují se projekty, které poskytují větší jistotu úspěchu. Samozřejmě nelze paušalizovat, ale vědci jsou občas systémem motivováni k produkování vědeckých publikací možná více než k produkování skutečných výsledků. To se podle mě v některých případech projevuje tak, že klesá ochota bádat v oblastech mimo všeobecně akceptované bariéry. Podle mě má ale celý vesmír nekonečně mnoho variant, a pokud se díváte jen na ty, které jakoby chcete vidět a ignorujete to, co by to mohlo určitým způsobem narušit, pak se asi nic převratného neobjeví. Nicméně asi jediná jistota je, že paradigma se dříve či později zhroutí. To, že Newtonovy zákony neplatí všude, je dnes jasné. Máme teorii relativity, kvantovou fyziky, tam Newtonovy zákony neplatí. Jednou jistě přijde nový pohled, kdy se i dnešní zákony ukáží jako zastaralé.


Co stárnutí, smrt, zdraví? To jsou témata, která se nás úzce dotýkají – jak byste na ně nahlédl z pohledu kvantové fyziky?

To je ještě mnohem kontroverznější téma. Když jde o fyziku, tak máme pocit, že o moc nejde. Mohu si sice vysloužit bludný balvan, ale fyziku zase tak mnoho lidí neřeší. Když jde o zdraví, to už je něco jiného. Debata o tom, co je vědomí, může někoho míjet, i když každý by snad chtěl lépe porozumět smyslu života a jak by ho měl prožít. Jak dosáhnout toho, abychom byli šťastní a nežili ve stresu. Nicméně otázka nemoci, která je teď v našem prostoru akcentovaná, už není žádná akademická nebo filosofická debata.


Současná situace nás nutí otevřít se myšlence, že to, čemu věříme, může být úplně jinak.


Absolutní pravda je z pohledu, který prezentuji, konstrukt. Když v nějakou pravdu věřím, nikdy si nemohu být jist, zda tato pravda odolá zkoušce času. Vždy můžete být otevřeni myšlence, že to může být jinak. Všichni největší géniové, reformátoři, všichni ti, co přišli s převratnými myšlenkami, byli lidé, kteří si uvědomovali, že nic, z toho, čemu se věří, není absolutní a konečné. Einstein přišel s tím, že neexistuje absolutní čas, a tím vyvrátil základní víru newtonovské společnosti, že čas a prostor jsou absolutní, to, že všem a všude běží hodinky stejně. Prostě to nerespektoval, a stal se tak největším myslitelem své doby.


Pokud si toto připustím a zbavím se všech berliček, o co se mám opřít? Ztrácím iluzorní jistoty…

Ano. To jste pochopila správně. To je možná hlavním smyslem duchovní cesty. Ztráta všech jistot, nebo lépe, vzdaní se víry v jakékoliv jistoty, vyžaduje ale velkou odvahu. Skutečné poznání – a mluvíme i o mystickém poznání – vede k pochopení, že všechny pilíře, na kterých stojí naše ega, jsou pouhé iluze. Toto poznání nemusí být vždy nutně příjemné J.

Jaká existuje jistota? Už jsem tu zmínil výroky Descarta, který dospěl k poznání: „Já jsem – já si uvědomuji“. To je jediná jistota bytí. Někdo může preferovat náboženský pohled a věřit v jeho výklad. Za zmínku stojí, že v křesťanské věrouce nikde není zmínka o vědomí. To řeší východní filosofie a mystika, kde pak mizí dualita a jistotu máte v tom, že žádná jistota není.

Jediná jistota bytí je uvědomění si „já jsem“, já existuji.


S tímto uvědoměním můžeme na druhou stranu zažívat život jako obrovské dobrodružství.

Jasně, všechno se neustále mění. Všechno je zde jen dočasně. To, co dnes tvrdím, to je také jenom jistý pohled. Život, existence, tu není od toho, aby tady bylo něco navěky neměnné. To není záměr vědomí. Naopak – všechno se neustále vyvíjí, proměňuje a prozkoumává nekonečný prostor variant.


Znamená mystický prožitek vlastně takové vyhoupnutí se z duality do jednoty?

První fáze mystického prožitku jsou, že si uvědomíte, že realita stojí na principu duality, že to „nic“ se rozdělí na kladný a záporný pól. Vznikají polarity a to, co my vnímáme je vlastně polarizací ničeho – prázdnoty. V dalších fázích pak mizí jakékoliv protiklady a tichá mysl otevírá prostor pro uvědomění si Jednoty jako podstaty všeho co je.


Co tíživá témata jakými jsou umírání – třeba holocaust… tento pohled je pro lidi, kterých se tato témata osobně dotýkají, velmi složitý.

Ano a je třeba zdůraznit, že se vším respektem a s pokorou to naprosto chápu a respektuji pocity těch, kteří něco takového zažili, či zažívají. Když se ale podíváte na současnou situaci, tak je svým způsobem podobná. Někdo tvrdí, že pandemie je jakýsi konstrukt, který někdo vymyslel, ale je tady také spousta lidí, kteří prošli těžkým průběhem, nebo jim zemřel někdo z rodiny. A z mého pohledu mají pravdu všichni. Pořád je to o tom samém – vy prožíváte realitu, kterou si vytváříte a které věříte. To, čemu věříte, to se děje a máte pravdu. Realita není jedna společná pro všechny bytosti. Je jen společná platforma myšlení, vytvářející zdánlivou skutečnost, která se tváří jako jediná pravda. Jedná se ale spíše o superpozici všech subjektivních realit, všech nezávislých pozorovatelů.


Byla a stále ještě je tato realita vytvářena pozorností, kterou jsme covidu věnovali a věnujeme? Zprávy, čísla…

Ano. Já se domnívám, že manipulace s pozorností je ten nejúčinnější nástroj k ovládání společnosti. Napoleon Hill ve své knize „Jak přelstít ďábla“ popisuje 6 nejúčinnějších nástrojů, které ďábel používá k manipulaci lidmi. Je to strach (i) ze ztráty lásky, (ii) ze stáří, (iii) z toho, co si o mě myslí ostatní, (iv) z nemoci, (v) z chudoby a (vi) ze smrti. Na většinu stačí poslední dva. Jednat pod vlivem strachu nevede k prosperitě. Tam vede radost, láska, odvaha… Každý má možnost svobodně se rozhodnout čemu věnovat pozornost. Nesleduji čísla ani zprávy v médiích. Věnuji pozornost tomu, co chci prožívat.


Objektivní realita je iluze, vytváří se „believe“ systémem, tedy tím, čemu věříme. Cokoliv, co považujeme za pravdu, lze zpochybnit – tím, že se na situaci jinak podíváte, změní se. Zázraky se dějí spíše než prostřednictvím síly a vůle – musí to být jinak – tím, že se na situaci jinak podíváte. Vzdáním se kontroly nad situací se kontrola získá.


To je úžasně osvobozující.

Ano, i když to zpočátku může evokovat pocity strachu. Jistoty, o které se život opíral a opírá, se mohou změnit v prach jedním fouknutím. Uvědoměním si, že je to prach… a to je celé! To by úplně stačilo. Všechna ostatní slova a milióny knih, které se napsaly, jsou tady jen proto, že tato pravda je na jednu stranu obrovsky jednoduchá, ale je také obrovsky těžké ji skutečně implementovat do života. Sebevzdělávání, kurzy osobního rozvoje, filosofické knihy… Stačí si uvědomit, že tato pravda je tak jednoduchá, že ji stačí jen přijmout.


To mi připomíná mnicha, který musí rozmést mandalu, kterou tak dlouho tvořil – musíme „rozmést“ vše, co jsme před tím do života přijali a nabrali?

Není nutno rovnou rozmetat – stačí to připustit. Ono se to pak rozmete samo. Toto vědění – to není víra, ale vědění – vám potom otevře nové možnosti. To je jeden z principů bytí.


Teď jsme tak nějak uvězněni v určité škatuli.

Ano, a když ze škatule vystoupíte, tak se vám otevře nový obrovský vesmír. Všechno, co se děje, si určitým způsobem vytváříte proto, aby vás to někam posunulo. Abychom měli možnost se konfrontovat se svým vlastním přesvědčením. A když se vrátíme k nemocem nebo k jakémukoliv prožitku utrpení, pak toto poznání nebo uvědomění má osvobozující potenciál. Se vším respektem, k těm, kteří jakkoliv trpí – jsou to reflexe vnitřního světa, a nic víc, nic míň než příležitosti se někam posunout a něco pochopit.


Domnívám se, že každý je schopen unést jen tolik lásky, kolik unese bolesti.


Skutečná láska, která tvoří tuto realitu, znamená, že akceptujete a s pokorou přijmete cokoliv. To je i obrovská bolest – bolest matky, které zemřelo dítě. I to je láska. Proto je tak těžké posunout se na vyšší úroveň. Znamená to totiž, že čím víc máte v sobě lásky, tím víc bolesti přijímáte. S pokorou přijmout, požehnat všemu, co se děje. Přijímat a vzdát se soudů a posuzování, vše je tak jak má být, protože i to je součástí božského výtvoru.


To jsme se téměř dostali ke křesťanství...

Křesťanství samozřejmě stojí na úžasných principech a také vychází z mystiky. Někdo může mít samozřejmě určité výhrady ke konkrétním výkladům a praktikám. Ale jinak principy všech skutečných filozofií a náboženství míří stejným směrem. Kristovo vědomí – co to znamená? Proč je tam symbolika utrpení na kříži? Když začnete milovat svůj život, musíte ho milovat se vším, co jste prožila – i s tím utrpením.


My bolest ale obvykle nechceme, odstrkáváme ji od sebe pryč.

Právě. To, co nechceme, to jen blok a mantinel, který nás drží ve strnulosti. Láska vás přenese i přes utrpení, ale pouze v okamžiku, když ho přijmete se vším všudy. Krásná zkušenost je například přechod přes žhavé uhlíky nebo potní chýše. Šílené teplo, trpíte… tím se otevírá brána.

Přijetí utrpení je jedinou možností, jak ho přežít.


Podobné je to s nemocemi. Co je nemoc? Duše – duch se chce nějakým způsobem projevovat a vaše tělo to ignoruje, dostává se do disharmonie a duše posílá přes tělo zprávu. Pokud se necháme vmanipulovat do reality, kde svoje poznání ignorujeme, tak se to začne projevovat určitou somatizací. Pokud už duch v těle nemá čeho dosáhnout, chodíte do práce z práce… Když už spirit nemá možnost se rozvíjet – co by v těle dál dělal? Tělo už není nástrojem, který umožňuje duchu naplňovat svoje poslání.


Smrt je velké téma.

Pokud je zdrojem všeho vědomí a vědomí je to jediné, co existuje a je nezničitelné, pak lze přistoupit na tezi, že smrt neznamená konec vědomé existence, ale její transformaci.


Smrt i život je iluze. Objektivní život je iluze. Vědomí nemůže jen tak zmizet, vědomí je to, co vždycky bylo, co je a co bude, protože i čas je iluzorní.


Smrt a konfrontace s vlastní smrtí je v podstatě to nejdůležitější, co člověka v životě čeká. Možná je to náš nejdůležitější úkol toto pochopit. Moderní společnost se snaží pojem smrti vytěsnit a akcentuje něco jako věčné mládí. Smrt a život je to samé. Nepochopíte život, pokud nepochopíte smrt. Jsou i metody, jak se k tomu přiblížit. Vystupování z komfortní zóny – třeba ta zmiňovaná potní chýš. Indiánské nebo tibetské metody, kdy se člověk na dlouhou dobu zavře do tmy a ticha. To jsou rituály, kde se nahlíží temnotě a nicotě do tváře.

Ještě k nemocem. Dnešní zdravotní systém je založen na „evidence based“ medicíně opírající se o objektivní reprodukovatelná fakta a nutno dodat, že je to systém velmi funkční. Přesto stále existují nevyléčitelné nemoci. To, že je nějaká nemoc nevyléčitelná je podloženo právě reprodukovatelnými fakty. Přesto existují značná množství spontánních uzdravení, která jsou v rozporu s těmito fakty. Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, kde se berou? Proč se to určitému procentu lidí podaří? Zamysleme se na závěr nad tím, proč se někdo dokáže uzdravit ve stádiu, kdy klasická medicína tvrdí, že to možné není. Clemens Kuby jezdí po nemocnicích, kde ukazuje, že má přerušenou míchu (doložitelné na CT), a přesto se postaví na vlastní nohy a odejde. Stejně tak Anita Moorjani popisuje v knize „Musela jsem zemřít“ svůj příběh návratu z druhého břehu. Sám jsem se setkal s mnoha „zázračně“ přeživšími a nepřestávají mě naplňovat úžasem nad lidskou vůlí a jasem, který pak září z jejich očí. Toto je skutečnost, která je v možnostech každého…










247 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše