inspirace k harmonickému Bytí

 
 
  • Hana Němcová

Lorna Byrne: Musíme žít naplno, i když náš život není lehký

Lorna Byrne není zrovna prototypem motivačního řečníka. Křehká, drobná dáma z irského Dublinu, trpící poruchou čtení a psaní, nemnoho let nazpět ohromila svět – a sebe samu – neboť bez přípravy napsala a vydala několik mezinárodních bestsellerů. Téma bylo také nezvyklé pro žebříčky nejprodávanějších knih dneška: andělé.

Lorna Byrne vídala anděly odmalička. Plachá dívka, kterou často a mylně kvůli silné dyslexii a dysgrafii označovali za „retardovanou“, nikomu o svém exotickém daru neřekla – tedy do doby, než jí andělé dali na srozuměnou, že o nich má napsat knihu. To už se z plaché dívky stala vdova se čtyřmi dětmi, živořící jako celý život na samém pokraji chudoby.

Úspěch, kterého její první kniha Andělé v mých vlasech (2008) dosáhla všude po světě, ji šokoval dost možná stejně, jako leckterého ateistu. Knihu následovalo šest dalších, většinou fenomenálně úspěšných. Od té doby se stala veřejně známou osobností, přinášející statisícům lidí po celém světě vnitřní mír a naději. V roce 2019 byla na žebříčku časopisu Watkins Mind Body Spirit Magazine dokonce zařazena mezi stovku duchovně nejvlivnějších žijících osobností na světě.

„Doba koronavirová“ samozřejmě změnila i její plány – takže sešlo z cesty do Čech a na Slovensko. Místo toho se rozhodla pro Čechy a Slováky uspořádat webinář na téma Sebereflexe a vděčnost, aby si ji její fanoušci užili alespoň online. Jak říká, jsou tyto dvě kvality potřeba především v těžkých časech.

Zpovídat Lornu také není typická novinářská práce. Mluví s tichým odhodláním. Klid a mír z jejích slov prýštící jsou téměř hypnotické, takže člověk div nezapomíná klást otázky. Dotkly jsme se řady kontroverzních témat, od vděčnosti za současnou krizi až po tvrdohlavý český ateismus. V klidném, drobném obličeji se ale zračila jen mírnost a láskyplnost. Možná, že klíčem k záhadě úspěchu zvaného Lorna Byrne je především Lorna Byrne sama – nebo to, co z ní cítíte.

Jen třetina obyvatel Česka je členy některé registrované církve a další třetina nevěří ani v Boha, ani v existenci duše. Může někdo takový začít věřit v anděly?

Takových lidí jsem potkala mnoho – a mnoho z nich mi pak řeklo, že sice nevěří ani v Boha, ani v existenci vlastní duše, ale že věří, že mají strážného anděla. Usmívám se v duchu, když to slyším. Je to první krok. Koneckonců, když připustíte, že je něco takového možné, nemáte vůbec co ztratit!

Může jen sama ta možnost, že máme strážného anděla, pro lidi něco změnit?

Už mnohokrát v mnoha zemích světa jsem slyšela stejný příběh: někdo z mých čtenářů prostě dá knihu komusi na ulici, protože má pocit, že ji ten druhý potřebuje. Leckdy je kniha v angličtině a dotyčný anglicky ani nemluví, ani nečte, takže jim ji musí někdo překládat. Ale něco je k ní táhne – tak si ji nechají přečíst – a změní jim život od základu.

Chcete říci, že ten dotyčný je ateista, a změní se přečtením knihy?

Ano, někdy mi pak napíší, že nevěřili v Boha, nebo cokoli nehmotného, ale kniha je přiměla ke změně názoru.

Zničehonic uvěřili v Boha?

Ne nutně. Nemusí to být hned změna v tom, že začnou věřit, že je vedle nich celý život strážný anděl, nebo že je Bůh. Zato se ale změní uvnitř – jsou méně cyničtí, nejsou tak tvrdí na sebe i na druhé. Připisují jinou důležitost materiálním věcem v životě. Píšou mi pak a říkají, že se celkově uklidnili, jsou láskyplnější a víc jim záleží na lidech kolem, a že mají tendenci vnímat krásu, která je každý den obklopuje. A také mají tendenci tu krásu začít ochraňovat.

Takže i odhodlaný ateista se ve vašem poselství najde.

Víte, já nikdy nad nikým nelámu hůl. Jsem jenom posel a zpráva, kterou předávám, je tu pro všechny. Nemůžu říct, že bych tu byla jen pro věřící, nebo pro ty, kdo věří, že jsme obklopeni anděly. Nezáleží na tom, čemu věříte. Všichni jsou vítáni, a já k nim přistupuji s láskou. Je mi jedno, že trousí cynické poznámky.

Mockrát se mi stalo, že se mnou dělal rozhovor někdo v televizi, a když jsem odcházela, vyběhl za mnou reportér ze studia. Vyhrkl: „Víte, musel jsem se ptát tak cynicky, a taky jsem si to myslel, ale rozhovor s vámi ve mně něco změnil.“ A to jsme mluvili třeba dvacet minut! Takže důležité je jen dostat zprávu ke všem „tam venku“. Potom je to každého věc. Máme svobodou vůli.

Když mluvíme o televizních rozhovorech – co ve vás vyvolává pohled na televizní zpravodajství? Jak se díváte na celosvětové karantény a další události?

Dělám, co se dá, jako každý. Koronavirus změnil celý můj život, to, jak pracuji, musela jsem se izolovat… Některý den to jde, jiný vám chybí rodina a blízcí a je to pěkně frustrující. Cítím se jako všichni ostatní, i když mám kolem sebe anděly, i když se denně odevzdávám Bohu. Jsem člověk.

Co byste poradila někomu, komu blízký člověk onemocní?

Že má možnost být tu pro svého blízkého i v extrémní situaci, kdy za ním nemůže do nemocnice. Důležité je být tu pro ně duchovně. Můžete se za ně modlit, nebo za ně prosit. Myslet na ně. Posílat jim fotky. Prostě tu pro ně buďte. A jestli si je vezme Bůh k sobě do nebe, pamatujte, že zemřelo jenom jejich tělo. Oni sami žijí navždy, protože mají nesmrtelnou duši.

Každému, kdo někoho ztratil, nebo ztratí – což klidně můžu být i já sama – bych hlavně řekla: nebojte se. Nebojte se, a až se k tomu odhodláte, řekněte si o znamení. Může to být jen pocit, pocit, že ten blízký je s vámi, i když už odešel. Vím, že Bůh tohle dopouští, děje se to po celém světě.

Pro mnoho lidí je to neuvěřitelné, že by lidská duše přežila smrt těla.

Když se modlím, denně se ptám Boha: proč mě nenecháš to lidem dokázat? Ve skutečnosti si ale myslím, že to Bůh dokazuje lidem sám. Každý den, po celém světě to lidí cítí.

Proč o tom tedy více neslyšíme?

Často se bojíme podělit se o takový zážitek i s vlastní rodinou, protože se bojíme, že se nám vysmějí. Jenže bychom se neměli bát! Co je špatného na tom, říct, že mám pocit, že existují andělé, nebo Bůh, nebo že je vám váš strážný anděl po boku, nebo docela prostě říci „vím, že můj milovaný člověk žije, ale už tu není fyzicky“?

Většina materiálně orientovaných lidí by asi řekla, že je to jen v jejich podvědomí.

A leckteří z těch, co tohle říkají, ve skutečnosti prožila dost silný zážitek podobného typu. Ale mlčí o tom. Jako by se tím shazovali, nebo se snad ztrapnili tím, že řeknou, že změnili názor.

Ale to je taky v pořádku. Jejich strážný anděl je miluje, a Bůh je miluje. Je naprosto v pořádku, aby ti, kteří se buď zatvrdili kvůli nějakému zranění v duši, nebo ještě prostě k poznání nedospěli, tvrdili: nevěřím v nic, leda v to, na co si můžu sáhnout, jako tady na ten stůl. Jednou to pochopí.

Ať už něčemu věří nebo ne, značná část lidí se dnes obává budoucnosti.

Vím, že tenhle virus znamenal pro mnoho lidí šok, a tolik lidí kvůli němu trpí. Hlavně rozdělené rodiny. Ale stejně se mi zdá, jako by tolik z nás měnil k lepšímu. Vím, že pro mnoho lidí je jakákoli změna nepřijatelná. Nechtějí měnit ani sebe, ani okolí. Ale ti, co naopak chtějí změnit svět a udělat z něj lepší místo, mají teď větší šanci. Mluvím o obyčejných lidech na ulici, ne o vládách a světových vůdcích.

Má obyčejný člověk kvůli krizi kolem koronaviru podle vás větší šanci změnit svět?

Myslím, že lidé mají šanci objevit nové způsoby, jak si ulehčit život a být šťastnější, ať se děje cokoli. Vím, že nové technologie, ekonomika a pracovní místa jsou důležitá a všechny nás to trápí. Ale andělé mi ukázali, že v budoucnosti bude svět úplně jiný. Vím, že se všichni bojíme. Ale ten strach se dá využít. Změňme ho v sílu. Proměňme ho v sebedůvěru.

Může ale obyčejný člověk vůbec něčím změnit svět?

Myslím, že každý člověk každý den může měnit svět k lepšímu tím, že se bude chovat láskyplně a soucitně k ostatním. A k přírodě. Možná si to většina z nás nepřipustí, ale ničíme planetu. Cesta vpřed vede tak trochu zpět: ještě když jsem vyrůstala v Irsku, bylo běžné, že se všichni dělili se sousedy o to, co měli. Nepotřebovali jsme toho tolik, ale byli jsme zvyklí se starat o to, co potřebovalo péči. Rozhlédněte se po vašem společenství – vaší obci, městě, partě – co potřebuje péči. A prostě ji tomu dejte.

Svůj český webinář jste nazvala Sebereflexe a vděčnost. Myslíte, že nám teď pomohou?

Spousta lidí žije v zatrpklosti – ať už kvůli nedostatku peněz, zdraví, nebo čehokoli jiného. Neuvědomují si přitom, že máme svobodnou vůli reagovat na to, co se nám v životě stane. Nic se neděje bezdůvodně. Vezměte si třeba zdánlivě tak náhodou věc, jako je dopravní nehoda. Jednou za mnou přišel mladý muž, který přežil havárii, při níž zemřeli všichni jeho blízcí. Ptal se mě – a nejspíš nejen mě – zničeně: „Proč zrovna já jsem ještě tady?“ Odpověděla jsem: „Abys teď mohl žít svůj život. Vteřinu po vteřině. Aby sis ho mohl vychutnávat.“

Je potřeba si opravdu vychutnat co nejvíce okamžiků našeho života. Lidé si musejí uvědomit, že štěstí nespočívá v tom, že máme dům, auto, peníze… ale že máme své milované, že jsme je měli a směli s nimi žít, že milujeme vlastní život takový, jaký je.

Můžeme žít naplno i ve chvílích, v nichž truchlíme nebo jsme smutní, i když náš život není lehký. Dovolte si cítit smutek nebo vztek, ale nesoustřeďte se na něj. A mluvte o tom, nebo to napište. Je důležité dostat podobné emoce ven. A pak tu být pro ostatní, kteří jsou možná také zranění nebo zatrpklí. Neberte si to osobně. Prostě tu pro ně buďte a jim i sobě dovolte vidět tu krásu kolem, všechny ty zázraky. A řekněte si o pomoc. Váš strážný anděl vám v tom pomůže.


Lorny Byrne se ptala Erika Hájková

139 zobrazení