Často mluvíte o genetice a epigenetice, slova jsou to příbuzná – v čem se ale liší?
Liší se předponou EPI, která znamená NAD. Zabývá se aspekty, které geny přesahují, řídí a ovlivňují. Ale začněme genetikou. Lidské tělo je biologický stroj tvořený bílkovinami. Naše buňky obsahují ve svém jádru kompletní návod, jak tyto bílkoviny tvořit. Tímto návodem jsou naše geny. Jsou to vlastně takové plány pro stavbu domu, kde jednotlivé geny umí kódovat jednotlivé díly domu. Ale oproti domu je naše tělo v neustále dynamice, stále se tvoří nové buňky, tkáně se obnovují, některé buňky odumírají, nové se naopak tvoří. Máte plán, jak vyrobit cihly, trámy, beton, střešní tašky, okna, dveře, podlahu a všechno vnitřní vybavení. To ale neznamená, že z toho jste schopna postavit dům. K tomu potřebujete znát postup, jak tyto komponenty složit ve smysluplný celek. A to je epigenetika. Epigenetika je tedy něco, co geny přesahuje, řídí. Geny umí vyrobit buňky kostí, svalů, jater mozku, kůže, atd., ale to neznamená, že z toho vznikne člověk. Něco, nebo někdo ten orchestr diriguje. A zde jsou dva důležití hráči. Prvním je ten, kterému říkám „Architekt“, někdo mu říká „Bůh“, a druhý jsme my. To že jsem lidská bytost, to řídí Architekt už od početí, ale jaký budu člověk, to už velmi záleží na mně.
Jak to, že vznikne právě člověk?
To je dáno lidským genotypem. Naše geny jsou z 95 – 99% podobné šimpanzovi, a přesto ten malý rozdíl stačí k tomu, že jsme lidé. To je jakýsi záměr Architekta, že rozehrál hru lidí s vyšší formou vědomí, než mají zvířata. Oproti zvířatům jsme skvělí pozorovatelé a tvůrci reality, dokážeme ocenit dílo Boha. Takže na základě lidského genomu a pravděpodobně prostředí v lůně matky se začne vyvíjet něco tak dokonalého, jako je lidská bytost. Jednotlivé zárodečné kmenové buňky se v přesně daný moment začnou specializovat a vzniknou jednotlivé systémy a orgány v dokonalé souhře. Nad tím je třeba jen s pokorou smeknout.
Proč vlastně stárneme?
To je stejné, jako když se zeptáme, proč jsme lidé. Je to dáno omezením naší biologie v časoprostoru a také naší myslí, která se s myšlenkou stárnutí ztotožnila. Je to spíše filozofická otázka. Z biologického hlediska je to tak, že koncovky chromozomů mají tzv. telomery, které vytváří daný limit množení buněk. Při buněčném dělení se telomery zkracují, tím se vyčerpávají, a když úplně zmizí, tak už se buňky nejsou schopny dál dělit. Dnes se už hovoří o tom, že se dá ovlivnit rychlost, s jakou telomery ubývají, a to tím, jak žijeme. Existují i testy, díky kterým se dá podle délky telomerů zjistit, v jaké jsem kondici, jaký mám tzv. biologický věk. Například je někomu 40 let, ale jeho biologický věk je 60 let. Žije způsobem, že si zkracuje svoje optimální dožití. Je samozřejmě problematické říct, kolika let se kdo má dožít. Nicméně jistě se dá žít způsobem, který je v souladu s životem, nebo to může být boj sám se sebou, s blízkými, s nemocemi, s životem.
„Nejsme obětí svých genů.“
Dá se říct, že máme osud do jisté míry ve svých rukou?
To je otázka, do jaké míry máme svobodnou vůli a jak to s ní vlastně je? Ale rozhodně nejsme, jak říká Dr. Bruce Lipton, obětí svých genů. Pasivní role oběti vede k přesvědčení, že nemám moc být tvůrcem svého života, a tedy se nemá cenu zajímat o svůj život a rozvíjet se. Epigenetika má dvě polohy – v prvé řadě, je epigenetika součástí embryogeneze a neustálého udržování nás jako člověka. To je zakódováno někde v Božství, je to něco, co neovlivníte – neuděláte ze sebe opici. Nezměníte barvu očí, vlasů…, ale nad něčím moc máte. Dostanete do rukou karty a s těmi hrajete, dostanete klavír a hrajete hudbu. Klavír a klávesy jsou geny, hudba je epigenetika a vy jste umělec svého života, vy jste klavírista. Buď hrajete falešně, nebo krásnou melodii. Každý máme svoji rodovou knihovnu, to jsou geny našeho rodu, ale z té knihovny si já vybírám knížky, které budu číst, volím, jaký život to bude. Často je ale volba nevědomá, a tudíž žijeme dramata a romány s utrpením. To je ta druhá, pro každého uchopitelná poloha epigenetiky.
Proč dostanu do vínku právě tuto konkrétní knihovnu? To je také filozofická otázka?
Proč tato rodina, tento rod? Z mého pohledu je to cesta duše. Duše si vybírá karty, řekne si, chci tuto knihovnu, vyberu si tedy tento rod a tuto rodinu, tady získám zkušenosti, které potřebuji. Hra je o tom, zda si vůbec jsme schopni zvědomit, že to hra je. Hra na získání zkušeností, přijímání výzev a učení se. Pokud žiji dramata, utrpení a nemoci, ještě nedošlo k plnému zvědomění toho, co je potřeba pochopit a změnit. Mohu knížku do knihovny vrátit a vyndat jinou. Na druhou stranu i vědomý člověk může být nemocný. I to může být součástí jeho cesty. To je to, co potvrzuje epigenetika. Neznamená to, že změníte knihovnu, ale vyberete si z ní jinou knížku.
Když tedy pracujete s klienty, tak je to na poli epigenetiky?
Epigenetika je každodenní život. Každý nádech je epigenetika, každé sousto, každý doušek vody, každá emoce, každý lék. Se svými klienty hledám cestu změny. Identifikujeme slabá místa dosavadního bytí a variabilní prostor k nápravě. Někdy je větší, někdy menší, někdy to jde rychleji, někdy pomalu. Každá změna mění chování genů.
Například výživa – pokud se budu blbě stravovat, jak ten proces v těle vypadá, co to v těle ovlivní?
Kultivační médium buněk je krev a to, co v ní koluje. Krví neustále proudí signální molekuly, které skrze buněčné receptory ovlivňují naše geny. Dnes existuje termín metabolon – metabolicky aktivní látky ovlivňující chod organizmu. Jedním z největších producentů těchto látek je střevní mikrobiota. Trilióny mikroorganizmů žijících ve střevech. Každé sousto a jeho kvalita ovlivňuje tento vnitřní život mikroorganizmů. Pokud je budu krmit kvalitní stravou, která není pouze chemickým koktejlem, cukrem a prázdnými kaloriemi, tak budu podporovat život přátelských bakterií, které budou tvořit obrovské množství prospěšných molekul. Pomáhat trávení a tvorbě důležitých vitamínů a neurotransmiterů. Po mikrobiomu je druhá nejdůležitější sféra vlivu střevní bariéra. Pokud funguje tak, jak má a propouští pouze to, co má, tak máme velkou šanci být zdraví. Dnes velmi často právě díky nekvalitní stravě plné chemie, nadužívání antibiotik a stresu se tato bariéra narušuje a to je cesta k nemoci. Velmi se dává zvýšená střevní propustnost do souvislosti s autoimunitními onemocněními, neurodegenerativními nemocemi, a dokonce i onkologií. Zvýšená střevní propustnost de facto způsobuje mírnou otravu toxickými látkami ze střeva, střevního mikrobiomu a potravy a zátěž imunitního systému. To jsou právě ony signály, které putují k buňkám a ovlivňují mimo jiné chování našich genů.
O tom, zda bude buňka zdravá, rozhoduje nejen strava, ale i další faktory – např. životní prostředí, míra stresu apod.
Zmínil jste emoce a psychiku, ta je určitě hodně důležitá, je některá z oblastí nadřazená?
Žijeme v době ne krize přežití, ale prožívání. V době vykořenění a chronického napětí až úzkosti. Do popředí se dostává vliv emočního těla. Žijeme v dostatečné míře komfortu. Máme prakticky neomezený přístup k jídlu, k čisté vodě a většina z nás i střechu nad hlavou. Díky tomu se sféra vlivu přesouvá do jemnějších oblastí a to právě do vlivu emocí. Proto dle nejdelší harvardské studie vyšly jako faktor čísla jedna s vlivem na štěstí a zdraví vztahy. Při interakci mezi sebou se tvoří nejvíce emocí, bohužel větší podíl dnes je jich negativních a velmi často také nevyjádřených. To jsou ty nebezpečné, negativně ovlivňující fyziologické procesy. Je to stejné jako tzv. bezpohybový stres. Stres byl motorem k přežití, k boji, či útěku, dnes zažíváme nejvíce stresu za stolem v kanceláři a v mezilidských vztazích. Při každé chronické nemoci je nutné řešit emoční tělo, tedy zdroj negativních emocí a neschopnost je vyjádřit, to je můj názor.
Určitá míra stresu je ale zdravá?
Stres je negativní pouze v případě, když jeho míra přesáhne naši vnitřní odolnost vůči němu. To je dnes velmi typický jev, protože lidé si vyčerpávají tzv. adaptační rezervy a klesá jim životní energie. Velmi často v důsledku nekvalitního životního stylu – nekvalitní stravou, způsobující přesycení těla prázdnými kaloriemi bez obsahu patřičných mikroživin, nedostatkem, či nekvalitním spánkem, nedostatkem, či přemírou pohybu a neadekvátním pitným režimem, často založeným na jiných tekutinách než čisté vodě. Není ale potřeba, aby bylo vše dokonalé. Často hovořím o poměru 70/30, tedy 70% pozitivních faktorů ze životního stylu a prostředí, emocí a 30% stresu a stresorů. Když člověk onemocní, tak by měl být ještě důslednější než 70/30.
V životě je to tedy o hledání ideální rovnováhy?
Přesně tak. Lidé přestali být vnímaví vůči svým skutečným potřebám, neznají zdravou míru, prakticky v ničem. V práci, ve sportu, v životním stylu. Většiny aspektů našeho života je buď moc, nebo málo. Navíc díky silnému vlivu negativního prožívání to pak jde těžko dohnat kvalitním životním stylem. Každou oblast je potřeba zrevidovat a kousek po kousku se začít přibližovat ke svému souladu. Cílem by mělo být tzv. emoční mistrovství, tedy vyvážený autentický vztah k sobě a projevování se vůči svému okolí a dostatečná míra sebehodnoty vyjádřená adekvátním staráním se o sebe kvalitním životním stylem. Pak to završit vyčištěním svého prostředí od zbytečné chemie. Zbavit domácnost chemických látek, čistících prostředků, kosmetiky… To vše vytváří ony signály putující naší krví k jednotlivým buňkám. A pokud je zdravá a spokojená naše buňka, jsme my také, to je epigenetika v běžném životě.
Pokud za vámi přijde klient a vaše práce je takto holistická – soustřeďujete se na prožívání – pak na vás jako na lékaře zbývá poměrně málo práce?
Já se soustředím na to, co je z mého pohledu pro daného klienta důležité. S některými se více věnujeme nejrůznějším testům a měřením fyziologických parametrů, s jinými si více povídám o životě. Hlavně funkční medicína a samotný proces není o Vojáčkovi, je to týmová práce. Tým tvoří nejrůznější průvodci, fyzioterapeuté, nutriční poradci, psychologové, kouči, biochemikové a další. Jdeme ruku v ruce s klientem za společným záměrem, který si člověk do mé ordinace, nebo ordinace mých kolegyň lékařek, přinese.
Nicméně klasickou medicínu nezavrhujete?
Naopak, mým snem a záměrem je spolupráce. Renesance medicíny hlavně na úrovni praktického lékařství. Tam je největší prostor pro změnu. Praktický lékař by měl přestat být úředníkem a stát se více rodinným lékařem se znalostmi funkční medicíny. Tedy toho, jak aktuální zátěže v roce 2019 ovlivňují komplexní fungování lidského organizmu a jak lze nerovnováhy narovnat. Aby lidi motivoval ke změnám a k lékům sahal až v nejzazším případě. Tímto směrem také systematicky edukovat lidi, že bez jejich účasti a převzetí zodpovědnosti za svůj život si třeba budou za léky více platit. Vše se dá vymyslet a nastavit, jen k tomu musí být vůle.
Realita je jiná?
Lidé lék obvykle očekávají, zbavují se tak zodpovědnosti sami za sebe. Zároveň lékař v dnešním systému nemá možnost si s klientem hodinu vykládat o jeho životě. Není na to čas. Z praktického lékaře je dnes úředník, a když pacientovy problémy narostou, tak ho pošle ke specialistovi, tam jsou ale přehlceni, objednává se za třeba půl roku. Nakonec přijdete na kožní a dostanete mastičku, která stejně nepomůže. Co teď? Lidé začínají hledat něco jiného. Podstata ekzému leží samozřejmě jinde, kůže je jen zrcadlo.
Narodíme se s určitou „knihovnou“, máme ve svých rukou možnost být relativně zdraví? Aniž bych musela argumentovat tím, že tohle mám po mámě a tohle zase po tátovi. Je šance dostat se do bodu nula, do úrovně maximálního zdraví?
Ne, to nelze, lze pouze dynamicky oscilovat blízko svého souladu, svého středu. Být dostatečně vnímaví, když se od souladu vzdaluji a umět na to zareagovat. Život je dynamika, pohyb, vývoj, statika je smrt. Jedinou konstantou v životě je neustálá změna. Zdraví je schopnost se neustále adaptovat, aniž by se to negativně projevilo. Hledat zdravou dynamiku svého fyzického těla, emočního těla a vztahů. Stále je to ale dynamika, vždy to bude nahoru dolů, velmi ale záleží na amplitudě. Ta nesmí dosahovat nezdravé míry. Součástí života je i bolest a utrpení, toho se nelze zříci, lze to přijímat a dále hledat svůj soulad.
Soulad tedy znamená i to, že procítíme nějaké utrpení, marná sláva život je o polaritách. O čem je tedy ten bod nula?
Bod nula je o vnímání a uvědomování si toho, že jsem systém „tělo-mysl“, který nějak reaguje, který tvoří pozitivní či negativní emoce, umí být ve stresu. Tělo umí bolet, být nemocné. Pod tím, nebo nad tím je duše, která si vybrala, že chce toto zažívat, a tak více do hloubky chápat principy života. Součástí toho může být i utrpení, úzkost a bolest. Bod nula je hluboké prožití zdroje života v sobě.
Dá se říct, že cesta duše je nadřazená projevu nemoci? Tedy i nemoc může přinést posun? Nelze to obrátit, chyběla by tam esence?
Přesně tak, tato esence dává opodstatnění všemu. Bolesti, utrpení, nemoci. Neznamená to ale být pasivní, není to nihilismus, apatie – odevzdání se lékaři, ať to vyřeší za mě. Ne, tam jde o to, že negativní prožívání je součástí transformační hry. Otočení zvnějšku dovnitř, učit se a hrát si s tím, přijímat a měnit, znovu vnímat, reflektovat, prociťovat a opět přijímat a opět měnit. To je život. Dynamika.
Vnímám dva extrémy – užívat si, chodit do „mekáče“, kašlat na zdraví, když jsem nemocná, ať mi dá lékař růžovou pilulku, protože chci být zase v pohodě. A ten druhý, kdy dbám úzkostlivě na výživu, cvičení a vůbec všechno a mám pocit, že tím všechno zmůžu. Ale tam zase tam hraje roli ego. Není to o nalezení středu?
Ano, je to hledání svého středu a blízké oscilace kolem něho, vyvarování se extrému, nezdravé míry, hledat tu zdravou. Existuje diagnóza ortorexie, tedy patologická závislost na zdravém jídle. To je také extrém. Nezdravá míra má vždy nějaký prapůvod, ten je třeba hledat. Já jako člověk se mám k tomu středu blížit a zajímat se o něj, ale nemohu v něm být staticky. Nelze říci, tak teď jsem osvícený…
Vy byste nechtěl být osvícený?
Co je to osvícení? Z mého pohledu jsou osvícení dvě věci – nejvíce se člověk dokáže přiblížit Bohu v přítomném okamžiku. Jsou to ale momenty, které není lehké, díky vlivu naší aktivní mysli, udržet stále. Druhý moment je, když člověk dokáže žít ze srdce. Co znamená žít ze srdce? Inspiroval jsem se učením o ctnostech srdce – je to vnitřní prožitek vděčnosti, soucitu, pochopení, odpuštění, pokory a srdnatosti. Vyjmenované ctnosti jsou na papíře jen slova, důležité je procítit, co je za těmi slovy za energii a způsob projevu a chování. Chování k sobě a k ostatním lidem v různých situacích. Pokud si budeme vědomi, že máme volbu a jsme tvůrci své reality, svého těla, fungování své mysli a budeme umět žít ze srdce, tak o chování svých genů nemusíme mít obavy, budeme žít epigenetiku laskavosti a zdraví.
Comments