Zařadit Pavla Zieglera a popsat ho několika úvodními větami je poměrně tvrdým oříškem. Nakonec mi pomohly Pavlovy webové stránky, kde o sobě říká:
„Dlouho jsem hledal, kdo vlastně jsem. Až příliš často podlehl tlaku okolí a snažil se bezduše přizpůsobit prostředí, situacím, lidem, bohu. Díval jsem se na vzory, stanovil cíle. Ty cíle byly pro mne Mekkou, kým jsem chtěl být. Dosáhl jsem svých cílů, ne všech, mnohých však ano. Kdykoliv byl však dosažen cíl, ukázalo se, že to nejsem já. Kráčel jsem i po duchovních stezkách, na kterých je mnoho rádců říkajících, jaký bych měl být – kým bych měl být. I na duchovní cestě jsem dosáhl cílů. Každý cíl je koncem. Kde je konec, je i pomíjivost. Kdykoliv dosáhnu konce, vidím, kdo nejsem.
V roce 2012 jsem vnitřně vstoupil do „nového světa” a od té doby si užívám lehkosti odpoután od všech tíživých věcí, situací a dokonce i lidí. Poznávám pro mne staronovou zemi. Zemi nehmotnou, zdánlivě prázdnou, často nazývanou „Prázdný prostor”, „Prázdno”, „Duchovní Svět” či „Zaslíbená Země”. V okamžiku se cítím tak lehký – nezatížený a nahý, zbaven všech kostýmů ega i všedního světa. Jsem, konečně jsem.“
Nechť je vám rozhovor s Pavlem inspirací a osvěžením!
Jste autor, mystik, zasvěcenec, duchovní učitel, mluvíte a píšete o rosekruciánství… co to znamená být zasvěcencem? Možná si představíme egyptské zasvěcení z knihy Elisabeth Haich?
Nejste jediná, kdo se mě na to ptá, lidi se konečně o zasvěcení začínají zajímat. Takové to lidské zasvěcení může znamenat, že existuje skupina lidí, která má nějaké informace nebo nějaké vědění a to vědění někomu předá. Nutně to nemusí být duchovní. Může to být úplně racionální, mohou si třeba předávat svoje učení a umění kováři, kouzelníci nebo kuchaři – předávají si informace, triky.
Stavitelé katedrál?
Ano, stavitelé katedrál, zednáři… já to ale takto nevnímám. Popravdě – vím, že na svých stránkách mám napsané, co všechno jsem, ale také tam mám napsané, co vlastně nejsem. Jsem jen toto tělo a vědomí, které se kouká na tento svět. Beru na sebe určité formy, abych byl uchopitelný. Dříve, když jsem mluvil s lidmi a něco jsem vysvětloval, tak jsem byl velmi málo uchopitelný. Požadavek zvenčí tedy byl: „Kam tě máme zařadit?“
Budu ještě konkrétnější – vím, že jste někde zmiňoval, že rok 2012 byl pro vás zlomový, prožil jste mystickou smrt a znovuzrození. Jaký byl tedy Pavel před touto situací a jaký je Pavel teď? Co to s vaším vědomím udělalo? Je tedy dokonáno? Jste tedy nad matrixem, běžnou realitou?
To je takové zvláštní – člověk mimo systém… ale tak to není! Pavel před rokem 2012? Rodiče mi říkali, že jsem byl až do šesti let jako anděl, pak jsem nastoupil na školu a tam začaly konflikty. Začal jsem protestovat, začal jsem se vymezovat, nebylo to dobré období pro mě ani pro rodiče. Vytvořil jsem si formu bojovníka – bojovníka za něco, většinou za nějaké bezpráví. To mi předal tatínek, který také bojoval a v roce 1968 ho zavřeli. Dodnes, když s něčím nesouhlasím, objeví se bojovník. Vytvořil jsem si několik forem ega. Od svobodného kluka, který chodí trampovat a hraje na kytaru až po člověka, který se vzdělává a maká na sobě. Také jsem velmi sportoval – to byly takové role a po revoluci mě uchvátil byznys. Vyjel jsem do Rakouska, viděl jsem, jak to tam září barvami, obchody jsou večer rozsvícené… Byl jsem velmi tvrdý obchodník, moje ego bylo vysoké a velké a nekompromisní. Pak přišly krachy a utrpení mně umožnilo se vzdát těch rolí. To je vlastně ta smrt.
A já jsem přišel na to, co nejsem. To je to nejdůležitější. A samozřejmě, navíc je to určitý psychický stav, kterým člověk prochází s fyzickými pocity v těle. Pro mě to znamenalo odevzdat všechno, co mi nepatří, tak jsem to odevzdal. To období po tom bylo velmi zajímavé – byl jsem něco a nevěděl jsem co, byl jsem bez těch zmiňovaných forem a najednou jsem už neměl to ego, nebo jsem ho tolik necítil, nebyl jsem proti ničemu, se vším jsem souhlasil, kdyby mi někdo řekl, ať mu dám milión, já bych mu ho dal, a taky jsem to myslím udělal. Byl jsem absolutně ničím nesvázaný. Ničeho jsem se nebál a ničeho se v tomto stavu nebojím. Když člověk odevzdá všechno, co mu nepatří, tak se vlastně povznese.
Musíte ale pustit absolutně všechno…
Není potřeba pouštět peněženku…
Nemyslím pouštět fyzicky, pouštět vztah k tomu.
Ano, vztah, lpění, navázání… ono je to jako teplovzdušný balón – jakmile odhodím všechna závaží, tak najednou vyletím nahoru. Jenomže lidi to považují za osvícení, za zasvěcení, a to ještě není ono…
To trvalo jak dlouho?
Asi dva roky. Ono to trvá dodneška, umím se tam vrátit…
Teď ho nemáte?
Ono je to jenom transformační pole. Člověk to má pochopit a poznat tím, že se zbaví rozumu a mysli. Ukáže mu to, že existuje něco, co je nedefinovatelné, co se nedá pojmenovat, změřit, uchopit, lidi to mohou nazvat prázdno, ale také to může být plno a to už je to vědomí.
Je utrpení strach, že přijdu o něco, co držím a nechci pustit…?
Ano, to je utrpení.
Je vůbec možné osvícení či seberealizace bez utrpení? Pan Tolle ve své knize píše, že je důležité utrpení nepodceňovat, ale zároveň prý není potřeba, pokud budeme neustále v přítomnosti. Vy jste šel paralelně duchovní cestou…
Ano, jenže jsem nevěděl, že je to duchovní. Jako dítě jsem to nevěděl vůbec, přišlo mi to přirozené, spoustu jsem toho viděl, neuměl jsem to jako dítě uchopit.
Co je konkrétně duchovní cesta? Co jste dělal?
Právě že nic. Ona totiž duchovní cesta je o nic nedělání.
Existují různé formy duchovní praxe, je to tedy pouhá iluze ega, že je nutno něco dělat?
To není iluze ega, to je iluze mysli. Mysl vzniká vlastně tím, že začínáme cítit, pociťovat, začínají fungovat lidské smysly. To je záležitost těla na určité úrovni. My se rodíme v lůně matky a najednou tělo začíná cítit. Tam vznikne mysl, proto aby s těmi smysly mohl někdo zacházet – to je mysl. Mysl neustále pracuje, už uvnitř v lůně matky, a nějakým způsobem mapuje informace od těch pěti základních smyslů. Vlastně si tím vytváří smyslový svět. Vše, co vidíme kolem nás, na co si hmatáme, tak to je smyslový svět a my ho bereme za realitu. Mysl se neumí dostat z tohoto smyslového světa jinak, než že musí něco dělat. Třeba v koncentračním cvičení ukazuji, jak nezastavovat mysl. Protože zastavovat mysl je činnost. Ono vlastně stačí přesvědčit, domluvit se s myslí, že nemusí nic dělat.
…tedy to urputné duchovní hledání je zbytečné?
Není, existují různé vývojové etapy. Duchovno se bere jako něco zvláštního. Já beru duchovno jako součástí veškerenstva, součástí bytí a není to nic zvláštního. Zcela přirozená součást toho všeho. My se musíme vyvinout, neustále procházíme evolucí. Já to pojmenovávám tak, že je, existuje hrubohmotná, jemněhmotná a nehmotná forma. Učím Cestu poutníkovu, na které poutník prochází z hrubé hmoty do nehmoty. Říkám tomu, že prochází skrze země, skrze hrubohmotnou, jemněhmotnou a nehmotnou. Jednotlivé země poznává a učí se, co tam je a co tam není. Čili je to určitý evoluční proces. Stejně my lidé procházíme evolucí jako jedinci, a ti jedinci pak tvoří vývoj společnosti. Je to otázka procent – když bude vyvinutých 1% lidí ve společnosti, tak nejde o společenský vývoj jako takový.
Takže se musí jednat o kritické množství…
Přesně tak, děje se to. I díky technické revoluci jsme se vyvinuli do stavu, ve kterém jsme dneska. Říkám, že dnes žijeme v takové době, že lepší časy nebyly. Zlaté časy jsou teď. I přes záležitost v Sýrii je málo válek. Nic se vlastně pro nás Evropany neděje. Kdy bylo takové období klidu, míru a blahobytu? Všechny ty etapy ve vývoji lidstva mají svoje. Bylo potřeba poustevníků, aby chodili na poušť a zalezli do jeskyní a tam si zpytovali své svědomí a je to potřeba i dnes. Ale už ne na tak dlouho, už není potřeba tomu obětovat celý život. Už stačí jen chvilka, třeba 2 min. se uzavřít v sobě, v nějaké komůrce a tam meditovat, zpytovat sám sebe a být uzavřený a potom jít ven a tam vyzkoušet, jestli ten klid, který jsem našel v tom soukromí, v té jeskyni, jestli funguje i venku.
Je to tedy návod na duchovní práci?
Ono je na jednu stranu potřeba něco udělat, ale to dělání má určité limity. Zejména je potřeba prokázat vůli, to je to nejdůležitější. A vytrvalost, to je taky to nejdůležitější. Vůle se totiž prokazuje vytrvalostí.
Na duchovní cestě jsou tři procesy – jeden je aktivní, druhý pasivní a třetí neutrální, a je potřeba projít všemi třemi.
Pokud člověk hledá, je třeba hledat aktivně, pak začne být pasivní a začne konečně přerovnávat, co už našel. Občas, když člověk hledá, najde kamínky a nemá čas se podívat, jaké kamínky sebral. Až potom se zastaví, začne na ty kamínky koukat a najednou zjistí, že tam má i nějaký polodrahokam nebo diamant a zaměří pozornost. Říká si, jeje, to jsem ani nevěděl, že jsem tohle našel. To není polodrahokam, je to diamant. O tom to je…
Je nutná příprava hrubohmotného těla, mám na mysli půsty, očistu?
To všechno je v pořádku, každý člověk je svobodný. Můžeme se cítit omezení státním zřízením nebo prací, ale veskrze jsme svobodní. Takto je k tomu přistupováno, každý člověk může jít, kudy chce a svou cestu si volí. Když potřebuje a cítí nutnost, že musí vyzkoušet nějakou formu, o které si myslí, že zrovna vede k cíli, kam chce dojít, tak ji dostane plnými doušky. Když někdo chce trápit své tělo a 40 dnů nejíst, tak je to v pořádku, ať to zkusí, ať tam jde a pozná, že se třeba nedostal do těch stavů, které očekával. Nebo se dostal do úplně jiných stavů, než čekal. Od toho to je, že to vyzkouší. Je to stejné jako říkat dítěti, ať nesahá do ohně. My jsme jako děti, potřebujeme si to vyzkoušet, proto je tolik církví. Lidé potřebují církve. Všechny církve jsou v pořádku. Proč? Lidé se toho musí nabažit, musí se toho přejíst, aby byli ochotni to pustit. Musí si vyzkoušet, jestli je to funkční nebo nefunkční. A možná se jim bude zdát, že je to funkční – pak v tomto životě, když budu členem nějaké církve a bude mně to poskytovat útěchu a blahobyt a to, co považuji za hodnoty, tak proč ne? V tomto životě jsem tedy členem církve. To ale neznamená, že v tom dalším nebudu jejich odpůrcem. Najednou se narodím v jiném životě a řeknu, že církve jsou špatně, protože jsem nedošel toho konce, kterého bych chtěl dojít a ani nevím proč. Budu prostě bojovat za to, že církve jsou špatně, také plnými doušky. Také je to správně, třeba celý život a nedojdu svého konce. Až v tom dalším pochopím, že být členem církve, tak asi nedojdu, bojovat proti nim, tak asi také ne, tak co mám dělat? Tak zkusím něco jiného – nebudu pít měsíc víno, nebudu jíst, budu trénovat koncentraci. A třeba zjistím, že je to pravé ořechové a třeba také ne.
Mám pocit, že není nic pravé ořechové…
To je právě to učení – máme zjistit, co je pomíjivé. A teď se vrátím k té původní otázce, zda je potřeba to utrpení. Pokud si chci všechno omakat sám – a to byl můj případ, já jsem velmi dlouho tvrdil, zejména jako dítě školou povinné, že co si nevyzkouším sám, tomu prostě nevěřím, než jsem si konečně uvědomil, že je to velmi neefektivní. Dělat všechno sám je velmi neefektivní, existuje přenositelnost, právě proto je nás tady tolik a žijeme různé životy. Můžeme se dívat na ostatní lidi, co všechno dělají a nedělají, můžeme se od nich učit a nemusí být to utrpení.
Nemusím to tedy vyzkoušet…
Protože už to někdo vyzkoušel.
A máme se především věnovat tradici, ze které jsme kulturně vzešli?
To nepochybně! Ale nejenom proto, že z ní pocházíme, ale také proto, že se s ní musíme vyrovnat! Ono jde o rovnováhu.
Vyrovnat?
Ano, obvykle v sobě máme nějaké pochyby. Ty pochyby pocházejí z rodiny. Moje maminka, když byl komunismus, moc do kostela nechodila. Jakmile pominul, začala chodit velmi, prošla určitým vývojem, říkala mi, že celou dobu byla věřící, jen se to bála nějak projevovat. Pro mě je to nepochopitelné, protože já jsem chodil do kostela i za komunismu, jenomže na mou mámu byl vyvíjen tlak kvůli tátovi, její svět byl úplně jiný, byl to čistě její svět. Čili my se potřebujeme vyrovnat s křesťanstvím, s církví, která tady napáchala spoustu věcí. To jsou otázky, na které bychom si měli nejprve odpovědět, a pak se teprve zabývat církví jako takovou.
A i judaismem, který pluje pod tím… Kristem na kříži…
Ano, tam je toho celá řada. Když tím lidé opovrhují, tak vlastně oddalují možnost se s tím vyrovnat. Pokud říkají, že křesťanství je blbost, tak si vlastně znemožňují se vyrovnat…
Ještě zpátky ke křesťanství – právě křesťanští mystici a učitelé tvrdí, že křesťanství je něco, co přesahuje svým způsobem buddhismus, že ta esence Kristovství je svým způsobem jedinečná…
Proto já mám rozdělené ty tři země. Ta hrubohmotná země je judaismus, tedy učení, jak se dostat z hrubohmotné země. Jak ji poznat, jak se s ní vyrovnat. Je to odchod z Egypta, je to odchod z otroctví. Dneska se říká: „odejděme ze systému“. Co je to odejít ze systému? Odejít z otroctví, jsme otroci tohoto systému, tohoto zřízení. Odejděme z otroctví, z Egypta. To je judaismus. Mojžíš vyvedl židy z Egypta.
A není to otroctví právě ta připoutanost našeho ega?
Samozřejmě. To má několik rovin, je potřeba projít vodou… krásný příběh, zmiňuji ho v nové knížce Mysterium života.
Kdy vyjde?
Doufám, že letos. Má to svůj proces, rodí se jako dítě… psaní mi dává zabrat, protože se snažím nemanipulovat, ani neříka
t je to červené, lidi si to musí vybarvit sami.
Těšíme se!
Comments