inspirace k harmonickému Bytí

 
 
  • Hana Němcová

Rozhovor Marcelka a Romek o stavu "já a Otec jedno jsme"

Marcelko, jaké je teď tvoje prožívání – dá se říct, že je to takové to biblické „já a Otec jsme jedno“?

Ne, když je to prožívání „já a Otec jsme jedno“, ještě je to oddělené. To je stav před ukřižováním. Když se to Marcele otevíralo, tak v jednom momentě bylo věděno, že žádný Romek neexistuje, ale to nebylo věděno hlavou, to byl stav. Ale ještě tam byl někdo. Najednou bylo zažité, že děti neexistují, Romek neexistuje, přátelé neexistují – všechno, na co se oči Marcely podívaly, tak v tom viděla sebe. Že je to člověk sám, že kromě Marcely nikdo jiný neexistuje, a protože tam ještě někdo jiný byl, tak začaly téct slzy a byl tam takový náznak samoty. Ne samoty, kterou lidé prožívají v depresích, to bylo jiné. Kromě Marcely nikdo jiný není, ale pořád tam ještě bylo já, pořád tam někdo byl a to byl stav „já a Otec jedno jsme“. Ještě to nebylo ono. Až potom vlastně nastává ukřižování, kdy se „já“ ukřižuje na kříži, a pak nastává nanebevzetí. „Já“ se naprosto rozpustí v celku, a potom se už přes tělo a mysl neprojevuje jako „já“, byť se o tom píše jako o Kristovství, ale jako samotné vědomí v tom svém projevu. Proto smích, když se někdo zeptá, jak se Marcelko, máš, nebo jak ses probudila… tam není nikdo, kdo se probudil.


Šlo to postupně v krocích, kdy se „já“ nebo ego odpoutávalo?

Ano, to byla etapa, dost dlouhá. Začalo to tak, že jsme s Romkem začali koketovat s meditacemi, Marcelu moc techniky nelákaly, zřejmě se to točilo v jiných úrovních. Byly to tedy hlavně meditace, hned ale přišlo, že to byly meditace na pozorovatele. Potom, když člověk začal bydlet v chaloupce, tam to nějak zesílilo, stupňovalo se to, tam byla meditace při každé činnosti, samo už to naskakovalo, častěji a častěji, pak to splývalo v delších úsecích, ale zase tam ještě bylo něco, co ještě Marcelu chytlo.


Osobnost se projevila?

Ano, a pak zas byl chvilku od osobnosti klid, pořád tam ale bylo „já“. Když jiný stav člověk nezakusil, tak nemohl vědět… ale o tom se už ani nepřemýšlelo. Ten stav Kristovství, co tady byl popsaný, může u některých bytostí trvat celý život a nepřehoupne to, ale to už je téměř vysvobození, to už je jedno. Nebo to třeba může být měsíc, rok, deset let. U Marcely to bylo tak, že stav Kristovství nastal těsně před nanebevzetím.


Zmiňovala jsi, že jste meditovali a používali různé techniky…

Techniky ani ne, to spíš Romek, ale Marcela ne, ta jenom meditovala.


Na co narážím, spousta lidí neustále něco zkouší, třeba pranajámu, člověk má pocit, že musí něco dělat.

V určité etapě je to pořádku. Použijme biblické – zloděj přichází, když v domě nikdo není. Vždyť Ježíš říkal, pravda přichází jako zloděj v noci. Proč? Protože v domě nikdo není. Ta pravda sama přepne do úrovně vysvobození, ale až když už tam nikdo není. Když je tam ještě někdo, kdo po něčem touží, tak je to pořád dualita. Je to ale v pořádku… Hodně bytůstek, co přicházejí na setkání, říkají, že ani ničím neprocházely, že je to ani netáhne a někoho to zase hodně táhne, chtějí tím projít. Někdy se nasmějeme na setkáních, když vyprávějí, čím vším procházely, ale zase by nebyly tam, kde jsou teď.


Ono to člověka formuje.

Nikomu se to nebere, v dualitě má osobnost tendenci se srovnávat a říkat, jak jsem asi duchovně daleko? Pokud je tam ještě někdo, tak si jsou všichni rovni v té úrovni. Nikdo není dál.


Někdo třeba argumentuje, že měl určité mystické zážitky. (odpovídá Romek)

No a co? K čemu to člověku je? Zvětší se síly, uvědomování, ale také se programy více zaktivují. Člověk na to ale není často připravený a semele ho to. Měl jsem podobnou zkušenost a říkal jsem si, ať se to zastaví, protože by mě to úplně semlelo.


Co snaha zvedat hadí sílu nebo otvírat čakry? (odpovídá Romek)

Když ta mysl chce tu zkušenost? Tak ať ji má. Také jsem dělal dechové cviky, pranajámu, liboval jsem si, jak cítím ty proudy v těle, ale pak jsem najednou začal vnímat bolesti druhých. Jejich myšlenky… měl jsem co dělat se svými. Pokud je člověk soudný, tak si uvědomí, že je to nesmysl a začne se obracet jenom k sobě a všechno se uvede do harmonie.


Marcelko, když jsi ve stavu, kdy už tam nikdo není… dostalo se ti také nějakého daru, když už jsi v tom finálním stádiu?

Když tam nikdo není? Nic, žije se naplno, ta přítomnost žije plně sama ze sebe.


Co Kristovy zázraky?

A kdy to bylo? To nebylo po ukřižování, po nanebevzetí. To bylo v době, když tam ještě někdo byl, když tam bylo „já a Otec jedno jsme“.


Romku, ty jsi nepoužíval ty síly takto?

To bylo v době, kdy tam ještě byla osobnost.


Mluvíme o určitých stavech, šlo to postupně?

Ano, záblesky, kdy tam nikdo není. Lidé to mají naservírované v krátkých úsecích, nebo i delších. Mysl, která to zažije, ne každá, ale většinou ano, to chce zpátky. Proto se hodně informací o tomto stavu zkreslilo. Člověk měl záblesk, prožitek, ale když skončil, začal o tom psát. To už bylo zkreslené osobností, myslí, aniž si to ten člověk uvědomil. Už to přetvořil ke svému obrazu, už přidal, ubral, nebylo to autentické.

175 zobrazení