inspirace k harmonickému Bytí

 
 
  • Hana Němcová

Rozhovor: MUDr. Jan Vojáček - Člověk musí něčemu věřit!

Pocházíte z lékařského prostředí, ale klasickou medicínou se nezabýváte. Jaká byla vaše cesta k funkční medicíně?

Na gymnáziu, kdy se rozhodovalo na jakou vysokou školu pokračovat, jsem vlastně ani neuvažoval, co bych opravdu chtěl dělat. Ani jsem to v té době nevěděl. Medicína byl určitý automatizmus rodiny – otec je lékař a i moji nejlepší kamarádi chtěli jít na medicínu. V průběhu studia jsem ale cítil, že vlastně nevím, co by mě na poli medicíny bavilo a žádný obor mi nepřirostl zcela k srdci. Možná i proto jsem se po promoci zkusil naplno profesionálně věnovat fotbalu a ono to na nějakou dobu šlo. Měl jsem možnost zakusit první i druhou českou a první slovenskou ligu. K funkční medicíně vedla ještě dlouhá cesta.

Kdybyste našel naplnění ve fotbale, tak je z vás teď fotbalista?

Když už jsem měl medicínu vystudovanou, tak se ode mě očekávalo, že jednou budu doktor. Proto jsem si pořád dával na váhy, jestli má smysl pokračovat ve fotbale, nebo už začít dělat medicínu na plný úvazek. Cítil jsem, že musí přijít nějaké zásadní rozhodnutí. To mi pomohl udělat kamarád, který žil ve Skotsku, rozhodl jsem se, že pojedu za ním. Byl to vlastně další útěk od medicíny a také z prostředí, které mě silně ovlivňovalo. V té době jsem se cítil jako ve svěrací kazajce a věděl, že musím odjet. Toto rozhodnutí se ukázalo zcela zásadní pro můj další vývoj, protože ve Skotsku jsem měl klid na práci na sobě a ujasnění si, co vlastně v životě chci. Uvědomil jsem si, že nechci být klasický lékař jen proto, že se to ode mě očekává. Ve Skotsku jsem začal studovat další medicínské směry, životní filozofie, Eckharta Tolleho, Toltéky, ajurvédu, reflexologii, čínskou medicínu, akupunkturu, jógu, psychosomatiku, různá náboženství, filozofii… načerpal jsem tam obrovské množství informací.

Takže teprve ve Skotsku se vám otevřely dveře k dalším oborům?

Ano, byl tam na to čas a prostor. Z různých směrů se ve mně vždy něco uchytilo, důležitá esence, v tu chvíli už bylo jasné, že nemůžu být klasický doktor. Není to o tom, že by klasická medicína byla špatná, ale najednou mi připadala velmi redukcionalistická a mechanistická. Má pouze úzký pohled na náš život a zdraví, organizmus, systém. Kdybych do toho takto neprohlédl, tak by se ze mě stal klasický lékař, ale pravděpodobně nešťastný a nenaplněný.

Vybral byste si tedy jeden obor?

Což se i na nějakou dobu stalo. Když jsem se vrátil, začal jsem pracovat na ortopedii. A zase se mi začalo dít přesně to, co se mi dělo na medicíně. Nervozita, svalové záškuby, klepaly se mi ruce, byl jsem nervózní z operací, protože typologicky jsem na to nebyl. Zažíval jsem příznaky dekompenzovaného stresu a napětí. Obdivuji svoje kamarády, kteří každý den operují, ale oni mají jinou povahu než já.


Západní společnost je dnes sužována epidemií chronických onemocnění, ke kterým klasická medicína přistupuje stejně jako k akutním stavům.


V případě akutních stavů je ale klasická medicína na vysoké úrovni.

Rozhodně, v akutní péči je medicína úžasný nástroj k záchraně života, či zlepšení kvality života v důsledku nápravy nějakého devastujícího poranění. Ale západní společnost je dnes sužována epidemií chronických onemocnění a to je zcela jiná píseň. A klasická medicína k těmto stavům přistupuje naprosto stejně, řeší pouze symptom tím, že ho nějakým léčivem blokuje. To ale nemůže z dlouhodobého hlediska problém vyřešit, protože u chronických nemocí je to problém celého systému organizmu a ne jenom jeho nějaké části, kde se nemoc projeví.

Obvykle lék na určitou nemoc i způsobí něco dalšího a na to dáme další lék…

To už jsou důsledky toho procesu, který z hlediska dlouhodobého nemůže být zcela funkční, protože neřeší podstatu vzniku chronického stavu. Navíc léky jsou látky tělu cizí a vždy si vyberou nějakou daň v podobě vedlejších účinků na organizmus. Přes stromy jsme přestali být schopni vidět les. Není na to čas a lidé chtějí v tomto rychlém světě rychlá řešení. Díky tomu i klasická medicína, která tímto způsobem léčí chronické nemoci, má obrovský smysl pro velké množství lidí, kteří žijí rychlým způsobem života – nevědomým, s určitým odevzdáním zodpovědnosti do rukou lékaře. Takto funguje celý systém už od počátku vzdělávání. Pasuje lékaře do role, že musí přece vědět, co se s tím člověkem děje a musí to vyřešit. Takto jsou lidé vychováni, že to za ně někdo vyřeší.

Vaším oborem je funkční medicína, na jakých principech funguje?

Funkční medicína neztratila celkový nadhled, nepřestala vidět les. To znamená, že neřeším vysoký krevní tlak, ale řeším konkrétního člověka, co ho v čase formuje a proč se to nakonec projevilo jako nemoc. Řeším život a životní styl unikátní lidské bytosti, která sedí přede mnou. Celý život nás něco formuje a ovlivňuje. Organizmus na to pouze reaguje a přizpůsobuje se tomu. A je jen potřeba přijít na to, proč ztratí schopnost se na dané podmínky adaptovat a změní své fungování natolik, že se začne projevovat patologicky, nějakým symptomem, či nemocí. Oblasti vlivu jsou ty, které nás po celý život formují. Je to prostředí, ve kterém žijeme, životní styl, který volíme a samozřejmě naše podvědomé vzorce chování, které způsobují reaktivitu naší mysli v určitých situacích a tím tvorbu emocí a pocitů.

Každý z nás je asi jinak citlivý?

Ano, každý z nás získá určité predispozice a během raného vývoje organizmu vzniká citlivost jednotlivých systémů na určité vlivy a faktory. Proto mě zaujala funkční medicína, protože dokáže stanovovat konkrétní zátěže konkrétního člověka. Je potřeba individuálně zkoumat, kdo je na jaké faktory citlivý a jak jeho organizmus reaguje a v jakém je stavu. K tomu funkční medicína používá různé testy, včetně laboratorních, ale jsou mnohem komplexnější než ty, které používá klasická medicína. Komplexní v tom, že hledá podstatu toho, co se s organizmem děje a ne jen, čím je způsoben daný symptom.

Takže provádíte normální laboratorní vyšetření? Je to tedy stejné jako v klasické medicíně?

Jeví se to tak, ale je zde zásadní rozdíl v přístupu k daným testům a výsledkům. Funkční medicína vychází z toho, že na vrcholu pyramidy je určitý proces způsobující zdravotní problém, symptom, ale ve větší hloubce jsou narušeny důležité regulační procesy až na úrovni buněk. Tato narušení je potřeba řešit, aby se nemusel pouze blokovat určitý symptom specifickým lékem. V lidském těle máme určité důležité systémy, které udržují stav zdraví a rovnováhy vnitřního prostředí. Funkční medicína se proto zabývá těmito systémy, zkoumá stav autonomního nervového systému, hormonálního systému, imunitního systému, stav střeva a střevního mikrobiomu, střevní propustnosti, hladinu důležitých mikronutrientů, esenciálních látek pro zdravý buněčný metabolismus, míru toxické zátěže… Jdeme pod povrch toho, co se s tím konkrétním člověkem děje, jednoduše shrnuto – zajímá nás, co buňkám chybí, co přebývá a proč jsou špatně řízeny.

Jak vypadá práce s klientem konkrétně?

Máme tři hlavní oblasti, na kterých pracujeme – životní styl, psyché a prostředí. Na začátku je vždy důsledný pohovor s klientem. Následně se domlouváme, jaké testy je potřeba provést. Dle výsledků nastavujeme individuální plán, a to jaké změny je potřeba provést v těch 3 důležitých oblastech. Totiž stálý vliv faktorů z těchto oblastí formuje náš organizmus a ovlivňuje aktivitu našich genů. To je i základní princip nové vědy, tzv epigenetiky. Náš organizmus obvykle aktivně používá pouze 1 – 5 % z celkových 20 000 genů. To, které to jsou, můžeme ovlivnit, a tím ovlivníme, zda budeme zdraví, nebo nemocní. Tvoříte tak vlastně zdravé, nebo nemocné cihly a maltu ke stavbě vlastního těla.

V dnešní době je často skloňován stres jako příčina různých onemocnění, ale prožívání stresu je asi také individuální záležitost?

Ano, všichni se shodnou na tom, že je ho vlastně moc. Ale jak je možné, že když jsme všichni ve stresu, že někdo onemocní dřív a někdo později? Někdo ve dvaceti a někdo v osmdesáti? A co to vlastně stres je? Dřív byly války, hladomor, bídná hygiena, boj o každodenní život. To byl ten pravý akutní stres, tak o co se jedná dnes? Problém dneška se dá shrnout pod rčení: tisíc maličkostí umořilo vola. Dnes jsme pod vlivem stresu chronického, tzv. bezpohybového v úplně jiné intenzitě než tomu bylo dříve. Ale na druhou stranu díky současnému odklonění od přírody, od svých těl, opravdových potřeb, od sebe navzájem, se těmito stresory nízké intenzity skutečně stalo tisíce faktorů. Od těžkých kovů v ovzduší, přes nejrůznější přidané látky v potravinách, v kosmetických prostředcích, v čistících prostředcích, ve vodě, až po nefungující vztahy. Proto se dají stresory rozdělit do obasti chemického stresu, fyzického stresu a psychického stresu. Ale proč těmto stresorům dříve nebo později podlehneme? Důvodem je, že organizmus má určité penzum adaptačních schopností, jak se se stresem v čase vyrovnat. A zde právě záleží na intenzitě stresu. Velmi intenzivní fyzický stres může způsobit zranění. A zde jsme u akutní medicíny. Ale u chronických nemocí je potřeba volit jiný přístup, velmi komplexní, jemnější a individuální. Chronická nemoc nastane vždy, když se vyčerpají adaptační rezervy, to je bod, kde již organizmus začne stres somatizovat.

Jak poznáte, jak moc jsou rezervy vyčerpané?

Existuje na to několik způsobů. Jeden z těch velmi jednoduchých a přitom velmi dobrých je test nadledvinek na kortizol, tzv. kortizolová křivka. Tato křivka ukáže, zda je organizmus v tzv. stresové fázi, či fázi vyčerpání, z hlediska hormonálního systému. A tento test poukazuje na rozdíl v přístupu funkční a klasické medicíny. Klasická medicína by hledala až patologii nadledvinek, tedy zcela jiné referenční hodnoty než medicína funkční. Ta má přístupy jemnější, zároveň ne izolované, ale zasazující do celkového kontextu stavu organizmu a v kombinaci s dalšími zjištěními.

A jak se kortizol „nahodí“?

To je moje hlavní náplní práce s klienty. Je potřeba obnovit adaptační rezervy. Identifikací konkrétních stresorů a provedením klienta patřičnými změnami se rezervy opět doplní. Náš organizmus je extrémně inteligentní, nesnažme se ho přechytračit, stačí jen vytvořit správné podmínky pro obnovení správného fungování.

Zmínil jste i vztahy? Ty bývají velkou zátěží.

Ano, vztahy jsou jednou ze zásadních oblastí. Lidé si ale neuvědomují jednu podstatnou věc. Všechny vztahy v našem tzv. sociomu, což je prostředí našich blízkých vztahů, začínají u vztahu k sobě. A že kvalita vztahů a tím tvorba pozitivních, či negativních emocí a ještě navíc projevených, či potlačených, hraje jednu z nejdůležitějších rolí pro vznik chronických nemocí. Shrnuto – vztah k sobě je jeden z hlavních faktorů pro zdraví a vznik nemoci.

Co vztah s velkým Tvůrcem? Patří do vaší filozofie i víra?

Člověk něčemu musí věřit, obecně dnes věříme v určitou materialistickou podstatu našeho života a na to je nabalený konzumismus, a tím pádem se cítíme odpojení. Vládne rozum a cit a srdce jsou upozaděny. Já věřím v zákony přírody. Tomu Něčemu říkám Architekt… Architekt vytvořil zákonitosti, zákonitost buď platí, nebo neplatí. Lidé zapomněli na jednu podstatnou věc – my jsme příroda. Jsme součástí tohoto systému, nejsme vydělená entita. A proto tyto zákonitosti platí i pro nás a uvnitř nás.

Vydělená entita ze systému je vlastně rakovinová buňka?

Přesně tak. My jsme ta příroda, my jsme přímo stvořeni Architektem na základě zákonů přírody. Díky tomu, že jsme se od nich odpojili, tak trpíme syndromem odcizení. Jsme odpojení od svého těla. Co se stane, když jste odpojená od svého těla? Nevnímáte správně jeho signály, nevnímáte pocity, nevnímáte skutečné potřeby svého těla. Dříve nebo později dojde k vyčerpání adaptačních rezerv. Pokud byste byla schopná reagovat, tak okamžitě změníte situaci, abyste je nevyčerpávala a tím neonemocněla.

Současný trend je vracet se do těla – různé terapie s tím dnes hodně pracují.

Ano, a jsou extrémně účinné. Proto součástí tohoto systému, který v Endale máme, je důsledná práce s tělem na úrovni specifické fyzioterapie a viscerální manipulace.

K obvodnímu lékaři jdete, když máte angínu, chřipku, trpíte nějakým problémem. K vám asi přijde člověk v jiné situaci. Odchází od vás člověk s diagnózou, podobně jako to dělá klasická medicína?

Ne, většinou sem přijde člověk, který má nějakou diagnózu a chce začít se sebou pracovat a potřebuje vědět jak. Většinou je již důkladně klasicky vyšetřen a často již bere léky. Nebo třeba přijde člověk, který je zklamaný klasickou medicínou v tom smyslu, že pociťuje nějaké neduhy, ale žádná diagnóza mu nebyla stanovena, protože to je jakoby neuchopitelné. Takoví lidé končí často na antidepresivech. Nejradši mám skupinu klientů, kteří přijdou na aktivní prevenci – mají vůli na sobě začít pracovat dříve, než onemocní.

Otázka je, co to vlastně znamená být zdravý? Kdy vlastně začneme být nemocní?

To je velmi důležitý bod. Dnes se to bere tak, že člověk je zdravý, než dostane nějakou nemoc a diagnózu. To je ale velký mýtus. Zdraví znamená plná schopnost se adaptovat v průběhu života na výzvy fyzické, mentální a sociální. Znamená to tedy dlouhodobě zachované adaptační rezervy. Ale lidé tuto schopnost ztrácejí měsíce, léta až desetiletí předtím, než přijde nemoc. A v té době je potřeba aktivně zasáhnout a zdraví obnovit. Obvykle dnes nevíme, jak být zdravý z důvodu odpojení od sebe a od přírody. Často vůbec nezaznamenáme, že jsme zdraví ztratili, v tom žije 75 – 95 % lidí, jak říká WHO. Postupem času někdo spadne do akutního stadia, tedy chřipky, angíny, zánětu močového měchýře, slepého střeva a někdo v průběhu času začne padat do chronického. To probíhá roky a desetiletí a v určitém bodě dostaneme diagnózu, nazve se nevyléčitelná a přiřadí se k ní nějaký lék do konce života.

Tak vlastně vypadá matrix klasické medicíny, na který jsme zvyklí.

A ten fantasticky fungoval v minulém století, protože tam lidé neměli čas řešit, zda se cítí hůř, zda jim fungují vztahy, byly války, komunismus. Lidé byli nadšení, že se konečně přestalo umírat při porodech, přestalo se umírat na akutní stavy, tuberkulózu, zranění, infekt. Vědeckou medicínu postavili na úroveň pána Boha, který všechno vyřeší. To bylo přeneseno do 21. století, kdy se život tak rychle a radikálně změnil – je potřeba také změnit přístup v péči o zdraví.


Současný systém zdravotní péče není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího.


On to ale úžasný pokrok byl…

Byl, ale i díky tomu se medicína velmi pomalu adaptuje. Vezměte si, jak se za posledních deset let změnil způsob života. Stále se to mění, ale medicína jede na stále stejném principu, to znamená – hledají se lepší léky, hledají se lepší chemoterapeutika, lepší antibiotika, lepší biologická léčba, ale pořád to jede stejnou cestou. A k tomu se pouze dodává, že všichni jsme ve stresu a mělo by se žít zdravým životním stylem. Ale současný systém zdravotní péče lidi k tomu být zdravý nijak nemotivuje a nemotivuje k tomu ani lékaře. Přitom lékaři jsou statisticky jedni z nejvíce nemocných a mající sklon k závislostem a vyhoření. To hovoří o tom, že současný systém zdravotní péče není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího.

Vy sám musíte být velmi silný, když jste vystudoval klasickou medicínu a vystoupil z matrixu?

Za poslední půlrok se ukázalo, že jsem si vybral takovou cestu, že jsem podstatě mezi mlýnskými kameny. Protože se rozhořel boj proti alternativní medicíně, kterou využívá čím dál více lidí. Ano, chápu, že by mělo mít vše nějaká pravidla, ale tento boj k ničemu dobrému pro lidi nevede. Bohužel na obou stranách často vládnou silná ega.

Ega jsou často připoutána i k duchovním záležitostem…

Přesně tak a já jsem v mlýnku těchto eg z obou stran. Ukázalo se, že pro klasickou medicínu není to, co dělám, medicína, a naopak někteří alternativní praktikanti se mnou cítí ohroženi. Ze všech stran se zvyšují tlaky, ale já maximálně důvěřuji tomu, co dělám, a je to také o velké práci na sobě. Skutečně žiju to, co říká Bruce Lipton, známý neurobiolog, zabývající se epigenetikou, totiž že máme osud ve svých rukou, že jsme tvůrci svého života. Já to beru tak, že já jsem nástroj Architekta a zároveň jsem Architekt. Díky tomu má vše, co se v mém životě děje, pro mě nějaký význam. Kdykoliv se mě něco dotkne, tak je to informace, ale už se z toho nepo…

183 zobrazení