„Směrem k odpoledni našeho života vykračujeme absolutně nepřipravení, a navíc, což je ještě horší, se domníváme, že nám k tomu poslouží pravdy a ideály, kterých jsme se doposud drželi. Nemůžeme žít odpoledne našeho života podle programu pro dopoledne. Co bylo skvělé ráno, bude nepodstatné večer, a co bylo ráno pravdivé, to se večer stane lží.“
Carl Jung, The Stages of Life
Nadpis naznačuje krok, díky kterému se posouváme od požadavků ega (našeho falešného já, které díky našim AMBICÍM může vzkvétat) směrem k opravdovému já (které je živeno naším opravdovým posláním a zároveň ho vyživuje). Jung používá ráno života jako metaforu, která představuje časnou fázi, kdy dovolíme egu, aby mělo dominantní vliv. Ale pro každého z nás nastane doba, kdy vliv ega bude stejně falešný a nepatřičný jako lež.
Carl Jung nám říká, že veškeré „pravdy a ideály“, které se učíme v letech budování naší víry v naše falešné já, jsou neefektivními průvodci naším životním odpolednem a večerem. Proměna začíná mezi takzvaným dopolednem a odpolednem, kdy začínáme prahnout po tom, abychom v našem životě našli „něco víc“. Potom se začínáme posouvat směrem k existenci, která je řízena voláním naší duše po něčem smysluplnějším, než jsou ubohé a klamné nabídky ega. Jung nás nadále upozorňuje, že nechat se vést egem v době životního odpoledne nebo večera (metaforicky řečeno) je rozhodně zrádné.
Tato kapitola se zabývá změnou směru, který je vynucován egem a následnou obrátkou zpět k našemu ODKUD. Ještě plni života jednoduše vyrazíme na cestu, abychom naplnili naši dharmu – SMYSL života. Obrátka je změna směru z roviny AMBIC zpět k našemu původnímu místu, abychom naplnili příslib našeho životního odpoledne a večera. Tímto příslibem je život sycený SMYSLEM.
ZMĚNA SMĚRU
Směr, kterým se vydáme, je mnohem důležitější než pozice, do které nás ego v tomto okamžiku zaparkovalo. Tedy zjištění, jakým směrem se právě ubíráme, je daleko cennější, než soustředění se na naši váhu nebo na naši poslední cigaretu. Důležité je mířit k něčemu, co je smysluplné a užitečné.
Pokud neustále posloucháme požadavky našeho ega, vzdalujeme se od našeho Zdroje bytí. Ego trvá na tom, abychom vždy dosáhli víc: víc věcí, úkolů, pověsti, úspěchů a peněz. „Víc“ je mantra ega, která je poháněna nekonečným snažením, které je provázeno falešným slibem, že to možná někdy přijde. Nicméně, každý zaručený moment, kdy něčeho dosáhneme, je sveden a přetaven v touhu usilovat ještě víc; pokud se ovšem nerozhodneme učinit změnu v našem životním směřování. Tato proměna začíná v momentě zastavení hybnosti a důležitosti ega, ale pak je nutné začít pracovat na otočení naší cesty opačným směrem. To neznamená, že ztratíme naše nadšení, spíše se jedná o to, že náš elán je znovu ve spojení se životem, který je založen na zažívání SMYSLU a pocitu užitečnosti.
AMBICE jsou teď poháněny palivem z našeho Zdroje bytí a vibrují na vyšší frekvenci než naše falešné já poháněné egem. Návrat k našemu přirozenému Zdroji, k našemu ODKUD, o kterém jsem se zmiňoval, nám umožňuje nastoupit na cestu života, která podporuje naši potenciální celistvost.
Zde je několik ukazatelů naší připravenosti učinit obrátku od AMBIC ke SMYSLU:
Ustavičné dožadování se ega, že bychom měli dělat a vlastnit víc, přestává být atraktivní. Místo toho se začínáme zajímat o to, kudy jsme vedeni „směrem k…“ (ač je toto vyjádření gramaticky nesprávné, je to nezbytné zdůraznění v duchu této kapitoly). Postupně můžeme slyšet část sebe sama, jak nám šeptá otázky typu: „Je toto všechno?“ „O čem to všechno je?“ a „Jaký to má smysl?“ Začínáme se dotazovat naší egoistické části, která zdánlivě vše řídí a která nám říká, že život je o tom, co máme a děláme. Začínáme přesouvat pozornost k našemu Zdroji, který nám říká pravý opak.
Tao te t´ing nás nabádá, abychom se vzdali všeho a odstranili tak naši připoutanost. Tento 81. verš promlouvá zejména k provokativnímu hlasu ega:
„Moudří nic nehromadí
ale dávají vše ostatním;
čím víc mají, tím víc dávají.“
Když se vydáme na cestu a - metaforicky vyjádřeno – směřujeme k domovu, všímáme si, že náš život začíná nabírat jiný směr. Začínáme rozumět tomu, že odpoutáme – li se od potřeby nabývat a hromadit, máme víc. Tento důležitý bod je ztvárněn v mém filmu, když se Chad - výkonný ředitel - odpoutává od své touhy hromadit a podepisuje darovací šek pro charitativní Dům slibu a naděje. Následuje scéna, kdy daruje své ženě plané růže, které symbolizují jeho rozhodnutí změnit životní směr.
Změna směru z méně opravdové existence k autentičtější vůbec neznamená, že už nejsme schopni přitahovat hojnost a prosperitu nebo že ztratíme naši touhu být výkonní. Znamená to, že cítíme přirozené štěstí být laděni do naší celistvosti.
Naše konání vystřídá období, kdy usilujeme méně. Zdroj našeho bytí nás povzbuzuje, abychom byli podobní Tao a méně konali. Lao–c´ prohlašuje, že nicneděláním je vše hotové. Podobně nám říká Ježíš: „Podívejte se na ptáky na obloze, ani nezasívají, ani nesklízí a ani nehromadí ve stodole a přesto je váš otec na nebesích krmí.“ (Matouš 6:26). Tento posun je dalek AMBIC „získat celý svět“, o kterém Ježíš hovoří, když se táže: „Jaký prospěch bude mít člověk, když získá celý svět a ztratí vlastní duši?“ (Marek 8:36).
Na cestě „směrem k…“, což je zpět k naší původní přirozenosti, děláme to, co nás tento ozdravný pohyb učí, tedy nechat věcem volný průběh a nechat konat Boha. Aniž bychom na sebe vyvíjeli tlak a snažili se uskutečnit naše cíle za každou cenu, získáme takto úžasnou pozici, ve které dosahujeme více a cítíme, že náš život má daleko větší význam.
Začínáme se vyhýbat záři reflektorů a více fungujeme ze zákulisí. Náš Zdroj bytí nám říká, že skromnost by měla být naší prioritou. Jenže dlouhá léta nás ego přesvědčovalo, že je nutné se soustředit na získání pověsti ambiciózního člověka. Při proměně od AMBIC ke SMYSLU absorbujeme pravdu Tao a jsme přitahováni tvrzeními, která jsou podobná 73. verši:
„Nebeská cesta je dobývání bez boje.“
Naše touha po ocenění se přesune na opačnou stranu požadavků ega. Ježíš podobně promlouvá z opačného konce, než je ego: „Neboť ten, kdo je z vás nejmenší, bude veliký“ (Lukáš 9:48). Představte si, jaké obtíže bude mít ego, pokud začneme praktikovat tento druh radikální pokory!
Egu prospívá ocenění a pochvala, takže není divu, že se naučíme žít takovým způsobem života, ve kterém se dožadujeme souhlasu ostatních. To se děje od doby, kdy jsme byli ještě batolata. Když obrátíme kurz a začínáme zmenšovat naši vlastní důležitost, pak se staneme nezávislými na pozitivním či negativním úsudku ostatních.
Víru v oddělenost vystřídá víra v jednotu. Ego dlouhou dobu trvalo na tom, že jsme odděleni od všech ostatních a tedy výjimeční. Toto tvrdošíjné přesvědčení má za následek, že se neustále porovnáváme s ostatními a soutěžíme o to, po čem toužíme. Naučili jsme se bojovat, nebo dokonce i jít do války, jen abychom dostáli tomuto přesvědčení. Konflikt je nedílnou součástí víry ega v naši oddělenost, a potřeba dominovat a ničit ostatní je jen další částí tohoto nastavení mysli.
Jakmile směřujeme zpět k našemu ODKUD, oddělenost začíná být nahrazována pocitem jednoty. Náš Zdroj nám říká, že jsme všichni spojeni, tudíž začneme být méně soutěživí a naši touhu ovládat ostatní vystřídá soucit. Řídit ostatní přestává být atraktivní. Jazyk ducha nás prostřednictvím Tao te t´ing nabádá:
„Nikdy nemysli, že zvítězíš nad ostatními silou. To, čeho dosáhneš silou, brzy podlehne zkáze. Není to v souladu s Cestou“.
Veškeré konflikty, ať už v našem osobním životě nebo v celosvětovém měřítku, pramení z našeho odklonění se od Zdroje bytí. Díky víře v naši oddělenost nás ego kormidluje spíše do násilí než do síly. Slova Ježíše opět souzní s prastarým Tao: „Blahoslavení jsou ti, kteří usilují o mír, neboť budou nazýváni syny Božími.“ (Matouš 5:9).
Jedna z postav filmu Proměna (The Shift) je naprosto vyladěná a v jednotě s ostatními. Jmenuje se Joe a zpočátku není jasné, zda je vrátný, zahradník nebo snad číšník. Je ale jasné, že jeho ego je skromné. Funguje klidným, citlivým a upřímně radostným způsobem a je k dispozici všem hostům v rezortu. Potřeba AMBIC a kontroly byla u Joea nahrazena SMYSLEM. Ve filmu vykresluje způsob chování, které se děje v momentě, když jsme si vědomi jednoty, která nás spojuje.
Začínáme si uvědomovat, že jsme v duchovní rovině spojeni se vším, co vnímáme v našem životě jako chybějící. V průběhu našeho životního rána ego trvalo na tom, že jsme odděleni od všeho, co nám v našem životě chybí a že se musíme honit za tím, po čem toužíme. Nutí nás vynakládat úsilí, pachtit se a rvát, tvrdě pracovat a uplatňovat pevně daný ambiciózní přístup k životu. Trvá na tom, že toto je způsob, jakým uspějeme a budeme považováni za úspěšné. Přesvědčeni o naší oddělenosti docházíme k závěru, že to, co postrádáme, je právě jen díky této víře. Vždyť pocházíme z jednoty, kde žádná taková věc neexistuje. Náš Zdroj bytí nám jemně připomíná, že jsme spojeni se vším, takže musíme být spojeni i s tím, o čem si myslíme, že nám chybí.
Tato kapitola zdůrazňuje, že se posunujeme nebo „couváme“ směrem k něčemu, co ego nezná. Tao te t´ing nám připomíná, že velké Tao je všudypřítomné, což znamená, že neexistuje místo, kde by nebylo. Ježíš prohlašuje: „Království Boží je mezi vámi“ (Lukáš 17:21). Na druhou stranu ego definuje oddělenost jako odloučení od všeho, co nemůžeme pochopit našimi smysly.
Cestu směrem k místu našeho znovupropojení se Zdrojem bytí charakterizuje postoj, ve kterém jednáme a myslíme jako Tao, které vším prostupuje. Tao, které „zahaluje všechna stvoření jako obloha, ale nevládne jim. Všichni se do něj navrací jako domů, ale Tao se nad nimi nepovyšuje.“ Když se pohybujeme tímto směrem, neexistuje možnost nedostatku nebo nouze. Staneme se spokojenými a vděčnými za všechno, co máme.
Začínáme důvěřovat moudrosti, která nás stvořila. Ego nám neustále rozmlouvá víru v naši Božskost - trvá na naší oddělenosti. Náš Zdroj bytí nám nicméně říká, že jsme neoddělitelnou součástí Boha. Pokud věříme tomu, co učil Ježíš: „Já a otec jsme jedno“ (Jan 10:30), pak nemáme potřebu ega.
Jakmile nastoupíme na naši zpáteční cestu, vidíme jak pošetilé je i nadále věřit, že by mohl být náš Zdroj od nás někdy oddělen. Víme, že nejsme oddělená a vystrašená stvoření, jejichž přežití je závislé na náladovém a někdy zlomyslném Bohu. Začneme sami sebe vidět tak, jak popisuje Lao–c´:
„Nesouc tělo a duši objímáme jednotu.“
Opustíme potřeby, na které se ego soustředí, a už se nemůžeme vidět odděleně od Boha.
Když se sjednotíme s naším Zdrojem, začíná přenastavovací proces, kdy začínáme myslet a uvažovat jako Bůh. Nabýváme moudrosti nezbytné k tomu, abychom porozuměli slovům Thomase Trowarda:
„Pokud uvažujeme v myšlenkách, které jsou v souladu s původním Duchem, pak máme stejnou sílu jako On.“
Tato idea je prokletím ega. Ale celistvost a jednota, kterou doopravdy jsme, se nám odhalí, jakmile začneme důvěřovat moudrosti, která nás stvořila.
CO MŮŽEME OČEKÁVAT, KDYŽ ZMĚNÍME KURZ NAŠEHO ŽIVOTA?
Jako v případě všeho nového, posun od rána našeho života k odpoledni a pak k večeru, vyvolává určité překvapivé situace. Tento nový směr od AMBIC ke SMYSLU je často doprovázen nějakou neočekávanou událostí.
Zjistil jsem, že veškerému duchovnímu pokroku, který jsem kdy udělal, předcházel určitý pád. Ve skutečnosti je to téměř obecně platný zákon – po pádu jakéhokoliv druhu následuje významný posun. Pádem může být zesměšňující situace, která nám odhalí, jak přehnaný vliv má ego na náš život. Toto se mi určitě přihodilo v době, kdy jsem byl donucen ukončit svůj vztah k alkoholu. Další typy pádů mohou zahrnovat různé nehody - oheň, který zničil všechno, co jsme tvrdou prací nashromáždili, nemoc, rozchod s partnerem, smrt nebo zranění, které způsobilo hluboký smutek, samota, těžká závislost, krach v podnikání, bankrot atd. Tyto těžké chvíle obvykle poskytují energii, kterou potřebujeme, abychom změnili náš životní směr a přestali být řízeni egem a naopak naplnili SMYSL našeho života.
Když jsem byl na střední škole, skákal jsem do výšky ve sportovním oddíle. Abych se přehoupl přes laťku, musel jsem se v momentě, kdy jsem se přiblížil k žíněnce, snížit jak jen to šlo. Přitom jsem hledal takovou pozici, která mi dovolila se vymrštit co nejvýše, abych se přes laťku dostal. Toto je pro mě symbolické vyjádření toho, co změně předchází. Metaforicky můžeme říct, že pozice dole může znamenat, že jsme natolik nízko, abychom získali přístup k energii, kterou potřebujeme ke změně směru našeho života.
Každý pád v sobě nese potenciál pohybu k vyššímu místu. Může být nutností padnout na kolena a ocitnout se v temné noci duše, abychom se osvobodili ze spárů našeho pěkně uvelebeného ega. „V nepřízni osudu se skrývá štěstí“ - to je koncept, kterým Tao podporuje cenné momenty v našem životě, kdy zažíváme pád. Bez těchto konkrétních momentů, kdy nám štěstěna nepřeje, není úspěch dosažitelný.
Elisabeth Kubler – Ross přirovnává tyto události ke krásám přírody:
„Pokud bys ochránil kaňony před bouřemi, nikdy bys nespatřil jejich krásu.“2
Životní bouře jsou potenciálně významné momenty, které můžeme využít, abychom se vyhoupli na vyšší místo. Zastávám názor, že čím je větší smysl života, ke kterému jsme se upsali, tím budou větší a těžší pády, které potkáme.
Slabý srdeční záchvat mně pomohl, abych se stal citlivější vůči utrpení ostatních. Život v několika pěstounských rodinách mě už jako malého chlapce naučil spoléhat se sám na sebe, což následně vedlo k tomu, že jsem učitel soběstačnosti a nezávislosti. Velmi bolestivý rozchod s mojí ženou mi umožnil začít psát více srdcem. Víte, přišel jsem sem, abych uskutečnil velké věci, a tudíž mě nepřekvapuje, když výzvy a pády přicházejí ve velkých dávkách. Naopak teď cítím, že každá velká výzva je příležitostí vyrůst na vyšší duchovní úroveň, kde lítost postupně vystřídá vděčnost.
Mám velmi rád tento Rúmího postřeh, který popisuje to, co já považuji za základní pravdu:
„Duchovní cesta ničí tělo
a následně mu navrací zdraví.
Bourá dům, aby mohl být vykopán poklad
a s tímto pokladem staví dům lepší, než byl předtím.“3
Když se ohlédnu zpět a podívám se, jakým způsobem jsem změnil směr od AMBIC ke SMYSLU, uvědomuji si, že toto byla i moje zkušenost. Všechny moje pády ve mně vykopaly poklad, ke kterému bych se nemohl dostat, kdyby můj dům nebyl zničen. Tyto bouře života pomohly vytvořit tělo, které pracuje, a které oceňuje milión čtenářů a posluchačů.
Každá z hlavních postav filmu Proměna (The Shift) zažila jistý moment „ego – odhalení“, který předcházel jejich přesměrování ke smysluplnému životu. Filmař David téměř zkolabuje v momentě, když přijde rána, která zmaří jeho vizi úspěchu. Ředitel Chad se setkává s hněvem své těhotné ženy a díky postoji ega riskuje konec manželství. A pak jsou zde postavy dvou mladých kluků Quinna a Jasona. Aby Quinn mohl naplnit svoji dharmu a stát se umělcem, Jason zápasí s rolí „muže v domácnosti“, které se na přechodnou dobu ujímá. Faktem je, že každý z těchto pádů, ať už méně významných nebo katastrofických, je zkušenost, která může být spouštěcím momentem, kdy může být vědomí každého z nich vyzdviženo k místu, kde jsou SMYSL a účel základními kameny jejich života.
Každá součást ega má úplně jiné požadavky než náš Zdroj bytí. Duch nás volá domů, k absolutnímu propojení s naším Stvořitelem; zatímco ego se pohybuje velkou rychlostí opačným směrem. Musíme se s Duchem více seznámit - pokud si ještě za života přejeme obrátit se a směřovat opačným směrem... a plně tak zažít odpoledne našeho života.
PŘÍPRAVA NA OTOČKU
Bhagavadgíta nám říká:
„Narodili jsme se do světa přírody, naše druhé narození je do světa Ducha.“
Krotit vliv ega je začátek tohoto druhého zrození. Zkrocením ega získáváme podporu a asistenci Ducha, ze kterého jsme vzešli a začínáme si všímat shod okolností, které se nám v životě začínají dít. Objevují se lidé, které potřebujeme, okolnosti se skládají tak, aby nám pomohly naplnit naši cestu dharmy, financování, které v minulosti nebylo možné, je nyní dostupné atd.
Slovy Patanjaliho:
„Spící vlohy, talenty a schopnosti se probudí a zjistíte, že jste daleko větším člověkem, než jste si kdy myslel, že byste mohl být.“
Tento významný hinduistický filozof popisuje to, co se stane, když nastavení naší mysli posuneme spíše k Duchu než k egu. To, co se předtím jevilo jako neskutečné, nyní ožívá. Toto je výsledek přesměrování našeho života a uvědomění si, že jdeme „směrem k…“ (název této kapitoly).
Nejdůležitější věc, kterou můžeme udělat, abychom zmírnili vliv ega, je prohlásit: „Připraven(a)!“ Vzpomeňte si na prastaré pořekadlo: „Když je žák připraven, učitel se objeví.“ Učitelé a učení jsou vždy tady, po celou dobu našeho života. Ale pokud je to ego, kdo řídí naše záležitosti, pak tito učitelé zůstanou nepovšimnuti. Jakmile opravdu uznáme naši připravenost žít vědomě smysluplný život, pak nemusíme mnoho dělat. Začínáme žít v úplně odlišném světě, než ve kterém jsme žili v době, kdy jsme byli řízeni egem. Jak už jsem řekl mnohokrát:
„Pokud změníme způsob, kterým se díváme na věci, pozorované věci se také změní.“
Zde je stručně shrnuto, co se stane, když ego udělá otočku a směřuje k místu, odkud jsme přišli:
SEDMI BODOVÉ SHRNUTÍ NAŠÍ OTOČKY
1. Zaměříme se na vnitřní sílu
Ego se samo o sobě vždy soustředí na vnější moc. Když směřujeme k Duchu, vyměníme potřeby ega ovlivňovat vnější situace nebo lidi za vnitřní sílu. Přestaneme se účastnit nekonečných bitev ega a místo toho se přesuneme ke SMYSLU. Konáme tak skrze vědomou citlivou zvídavost a staráme se primárně a zejména o naše vnitřní já. Nevměšování se stane vyšší prioritou. Nepotřebujeme mít pravdu anebo vládnout ostatním.
2. Vidíme sami sebe ve spojení s ostatními
Ego se cítí být odlišné a oddělené od ostatních. Má pocit, že je samo za sebe. Když směřujeme zpět k Duchu, uvědomujeme si naše propojení. Základem smysluplného života je myslet tak, jak myslí Bůh. Tvořivý Zdroj nese zodpovědnost za veškerý život. Všichni máme stejný Zdroj a máme i stejný osud. Schopnost vidět sám sebe jako součást ostatních zmenšuje potřebu s kýmkoliv bojovat.
3. Jsme motivování etikou, klidem a kvalitou života
Ego je motivováno vnějšími výsledky, úspěchy, výkonem a nabytým vlastnictvím. Jakmile směřujeme zpět k Duchu, přesouváme svoji pozornost k našemu nitru. Naše připravenost žít smysluplný život zahrnuje významný posun v našich postojích, snažíme se být klidnější, upřímní a pomáháme ostatním.
4. Vnímání nebo dokonce očekávání zázraků je součástí našeho života
Když se pohybujeme směrem k původnímu Duchu, zaměření ega na vědeckou interpretaci života ve smyslu příčiny a následku začíná slábnout. Poznáváme přítomnost záhadného a nevysvětlitelného a vzdáváme se skepticismu, když se spoléháme méně na naše smysly a mnohem více na naše intuitivní poznání.
5. Snažíme se meditovat
Ego se praktikování meditace vyhýbá a často ji vnímá jako ztrátu času nebo v horším případě jako bláznovství. Posun směrem k našemu Zdroji bytí nás vede k hledání ticha, ve kterém se můžeme vědomě spojit s Bohem. Tyto momenty se stávají přirozenou součástí smysluplného života.
6. Začínáme sami sebe poznávat v kráse a rozmanitosti přírody
Zájem ega o přírodu je minimální. Když cestujeme zpět směrem k Duchu, náš zájem o zázraky, které se objevují ve světě přírody, je nekonečný. Z toho vychází i to, že dáváme přednost žití v harmonii s vesmírem a neprosazujeme svůj vliv a moc.
7. Méně soudíme, lépe ostatním rozumíme a snadněji
odpouštíme
Ego požaduje odplatu a tvrdošíjně na ní trvá. Díky posunu směrem k našemu Zdroji máme možnost učit se s radostí odpouštět. Snažení se a usilování o odplatu a odvetu nám brání žít smysluplný život. Stáváme se velmi citliví na výrok, který říká, že ostatní nejsou definováni naším hodnocením, ale naopak že tím jednoduše definujeme sami sebe jako někoho, kdo potřebuje soudit ostatní lidi.
Těchto 7 odlišností mezi AMBICEMI ega a touhou žít smysluplný život bychom jednoduše mohli rozšířit o dalších 70 x 7. Proces proměny směrem ke smysluplnému žití v podstatě představuje opětovné vnímání naší role v tomto úžasném mysteriózním vesmíru z duchovní perspektivy. Poznáváme svoji touhu po větším a hlubším smyslu a uvědomujeme si, že ego není schopno naplnit toto toužebné přání. Opravdovosti nemůže být dosaženo prostřednictvím našeho falešného já - ega.
Zábavně to vykreslují osobní příběhy Davida, Chada a Quinna ve filmové verzi Proměny (The Shift). Pozorujeme je v jejich frustraci nekonečného snažení se, což je životní cesta, které dominuje ego, a sledujeme jejich proměnu ke smysluplnému životu a následnou radost z dosažení tohoto bodu. Když hlavní postavy přestanou být přitahovány ustavičným snažením se a nemožností dosáhnout cíle, je patrné, že ego začíná ztrácet svůj vliv.
Signálem, že jsme se dostali do bodu, kdy začínáme směřovat jinam, je stejně jako v případě hlavních hrdinů fakt, že začneme být unaveni neustálým usilováním a snažením se a následnou nemožností dostat se do cíle. Pohled na náš svět se změní, jakmile dovolíme kvantovým momentům, aby získaly a udržely naši pozornost.
Comments