• Hana Němcová

Teresie Viera Hašanová: Absolutno nás během modlitby proměňuje


Říkáte, že modlitba usebrání je v podstatě "Božskou terapií". V angličtině nese název CENTERING PRAYER, co vlastně přesně znamená?

Znamená to modlitba návratu – směřování do středu, kde přebývá a působí Bůh. Po dohodě jsme tento název nakonec přeložili jako Modlitba souhlasu. Celý název v angličtině totiž zní: „Method of Centering Prayer, Prayer of Consent“. Je to metoda, jejímž základem je, že souhlasíme s Boží přítomností a jejím působením v nás. Zamysleme se nad slovem „souhlas“ – máme stejný hlas s Bohem, souzníme dohromady. Není to nádherné?


V českém jazyce vyšla o této metodě kniha s názvem Modlitba usebrání.

Modlitba usebrání a modlitba klidu je v podstatě Tereziánskou modlitbou. V ní, jak říká sv. Terezie, duše usebírá všechny mohutnosti. V centering prayer – v Modlitbě Souhlasu duše nic nedělá, nic neusebírá. Člověk pouze je, a když zjistí, že se zabývá nějakou myšlenkou, vrací se k původnímu úmyslu souhlasit s boží přítomností a jejím působením v nás (jakoby se vracel do centra – středu, kde přebývá a působí Bůh. V první knize, která u nás byla přeložena na toto téma, bylo mylně uváděno, že je to koncentrační modlitba. Název centering ( návrat do centra) je v tomto smyslu pro překlad trošku zavádějící. Thomas Keating (autor Open Mind Open Heart, knihy, která důkladně popisuje tuto metodu) říká, že čím méně v této modlitbě děláme my, tím více dělá Bůh.


Už slovo modlitba je zavádějící. Často si pod tím představíme, že si něco přejeme, o něco prosíme. Jak se k vám tato metoda dostala?


Seznámila jsem se s ní v roce 2010, když jsem byla na kurzu v Cambridge, před tím jsem praktikovala Ignaciánskou spiritualitu – ta staví na principu pozornosti. Používají se naše schopnosti, představivost, rozum, paměť, pocity. V Modlitbě souhlasu naše schopnosti nepoužíváme, prohlubujeme vztah s Bohem. Chodím s Ním na „rande“. Každý den, protože se máme rádi. Je to jako v běžném životě, když se dva lidé chtějí vzít, tak jim nestačí, aby s sebou nosili fotku, nestačí jim, aby se viděli jednou za týden. Chtějí být spolu pořád. Každý den jdu minimálně dvakrát denně na 20 min na rande a tento čas patří Bohu, Absolutnu.


20 min dvakrát denně je nutností?

Ano. Může to být i více, ale nemá to být méně. Trvá to zhruba 20 min, než se zklidníme. Thomas Keating říká, že jednou je to na udržení kondice a dvakrát je to na proměnu.

Prvním jazykem, kterým Absolutno komunikuje, je ticho.


Co se děje v průběhu setkání, Modlitby?

Jdu tedy na rande, při rozhovoru s Ním ale nemluvím, pouze naslouchám a totálně se Mu vzdávám. Nic nedělám, nemodlím se za nikoho, a přesto se modlím za všechny lidi, kteří byli, jsou a budou. Nemluvím Mu do toho, o nic Ho neprosím, protože On přesně ví, co potřebuji. Při Modlitbě souhlasu se s Ním dostávám do komunikace beze slov. Prvním jazykem, kterým k nám promlouvá (Bůh, On, Ona, Oni…, je na nás, jak Absolutno budeme nazývat) je ticho. V lůně jsme byli v tichu a Bůh k nám promlouvá hlavně v tichu. Rostliny rostou v tichu, poupátka rozkvétají v tichu. Jenom nasloucháme, během Modlitby jenom jsme. Samozřejmě, že myšlenky máme. Ty jsou ale v této modlitbě velmi důležité. Nezaháním je, vzdávám se jich. Tímto vzdáváním je dávám k dispozici Božímu léčiteli, takže v průběhu setkání dochází k Boží terapii.


Jste vystudovaná doktorka přírodních věd – jaké procesy se v nás při Modlitbě dějí? Když se propadáme, když se odevzdáváme? Lze najít vědecké vysvětlení?

Věda a náboženství se nikdy nevylučovaly, pouze jsme si to špatně vysvětlovali. Jako geograf na tuto otázku nemůžu přesně odpovědět. Při modlitbě dochází k vnitřní proměně. Ovoce modlitby ale nezískávám v průběhu těchto 20 min. Nejdu „sedět“, abych něčeho dosáhla. Jdu „sedět“, protože se jdu nechat proměňovat a jedině v tom čase, kdy budu „sedět“, tak mě On (Absolutno) může proměnit. Ovoce modlitby se pak pozná až v běžném životě. Člověk je třeba méně vzteklý na děti, méně na ně křičí, nenechá se snadno rozčílit.


Prostřednictvím modlitby se tedy necháváme proměňovat.

Ano, ale není tam naše úsilí. My nemůžeme za to, co se s námi děje. Kdysi jsem vedla na Slovensku uvádějící seminář, kterého se účastnil mladý jezuitský kněz. Když jsme se znovu po nějaké době sešli, říkal: „Něco se se mnou děje, já za to ale nemůžu, není to mojí zásluhou.“ Jediné co můžeme, je rozhodnout se, jestli budeme nebo nebudeme „sedět“ dvakrát 20 min. Zbytek už není v naší režii. Je to v režii Ducha svatého.


Hlavní roli tedy hraje odevzdání?

Tady bych spíš řekla vzdání se. Vnímám tam rozdíl. Když se odevzdávám, tak chci něco dávat. Tady se vzdávám lásce. Tak jak to píše o Kristu sv. Pavel v 2. kap. Listě Filipanům.

Odkud vlastně tato Modlitba pochází? Otcové pouště, Benediktini?

Vychází z Matouše 6.6.: „Když se chceš modlit, vejdi do své komůrky a tam se modli ke svému Otci ve skrytosti“. Pak samozřejmě pouštní otcové, Kassián, Terezie z Avily, Jan od Kříže, anonymní autor Oblaku nevědění … Thomas Merton. Během času dostala různé názvy, jako modlitba Oblaku, Čistá modlitba, Modlitba víry, ticha, srdce, jednoduchosti.

Modlitba souhlasu je její moderní forma. Podle Thomase Keatinga trapističtí mniši našli staré knihy (Oblak nevědění…), oprášili je, objevili poklady, a předali je v moderním balení, aby byla Modlitba přijatelná pro mladého člověka. Všechno je hezky propojené.

Při Modlitbě souhlasu se vzdáváme lásce.


Zakoušíte na tom dvacetiminutovém rande přítomnost Boží, blaženost, či osvícení?

Nezakouším a ani se o to nesnažím… To už by bylo snažení. Nikdy jsem to nezakusila a nikdy do toho nejdu s tím, že chci zážitek. Každý chce mít nějaký zážitek s Bohem. Tato Modlitba je ale oproštění se od všeho. Mám takovou důvěru, že zážitky nepotřebuji. Pokud bych měla nějaké přání, tak to už se tam protlačuju já. Dítě v náručí maminky je naprosto spokojené a nepotřebuje žádné důkazy lásky.

Ale já bych se ještě malinko vrátila… neznamená to, že když to člověk praktikuje, že se úplně změní. Neznamená to, že se nikdy nerozčílím. Někdy je dokonce člověk překvapen, jak se rozčílit dokáže. Jsem také schopná lépe vidět svoje nedostatky. Někdy je ta zkušenost až bolestivá, ale už si tolik nezoufám. Musíme se přijímat takoví, jací jsme. A Boha musíme přijímat takového, jaký je On.


Jaký je váš Bůh?

Není v tom žádná manipulace… Jaký je Bůh? Ani oko nevidělo, ani oko neslyšelo. Musí být skvělý, jinak bychom s ním nešli na rande. Musí být nádherný, dává nám rozkvetlé růže, stromy, oblohu. Všechno, co máme, máme od něho.


Působila jste i jako řádová sestra. Jaký byl k tomu impulz? Asi jste nikdy v oblasti víry neměla pochybnosti?

Studovala jsem v Praze a chodila do Týnského chrámu, potkala tam úžasné lidi… Seděla jsem v lavici a zpíval se žalm: „Když dnes uslyšíte Jeho hlas, nezatvrzujte srdce svá.“ Mě se to hluboce dotklo, byla jsem překvapená. Rozhodla jsem se jít do řádu. Já a řád, to se sice moc neslučovalo, ale nikdy jsem neměla pochybnosti – to je obrovské štěstí.


Jste v tomto duchu vychovávaná?

Ne, ne – já jsem konvertita, v Praze jsem bydlela na koleji s velmi vzdělanou spolužačkou, která studovala fyziku a chemii a já jsem byla na větvi – jak někdo, kdo studuje fyziku a chemii, může chodit do kostela a věřit? Velmi mě to oslovilo, začala jsem chodit taky, a tak jsem potkala pátera Reinsberga…

Asi jste měla takto cestu nachystanou. V současné době vedete skupinu v Salvátoru…

V Londýně jsem prošla výcvikem, abych Modlitbu mohla učit. To ale nebyl můj původní úmysl. Říkala jsem si, že by se mi to mohlo hodit. Pomáhám totiž ve farnosti, mám bohoslužby slova a jsem v kontaktu s lidmi. A proto jsem se na kurz přihlásila.

Když jsme výcvik skončili, musela jsem ale slíbit, že si to nenechám pro sebe. Při prvních krocích mi pomohli známí z kláštera a jezuitský kněz Petr Vacík. Pokud má někdo v Česku nebo Slovensku zájem, jedu a uvedu do modlitby. Nebo se někdy můžeme setkat v klášteře v Kolíně.


Ta metoda je tak hrozně jednoduchá. Co tedy lidi školíte?

Učím je, jak na to a jak si udělat dovolenou od sebe samých. Jak si nedělat starosti s tím, že máme během sezení myšlenky. Učím je, jak nemusí nic dělat. Thomas Keating používá slovíčko effortlessness – bez námahy. Je pouze Bůh a já.


Dobře, 20 min v tom pobudu, ale při běžném provozu mám pocit, že se musím snažit. I když se pak Modlitba nějak implementuje do běžného života, nedokážu rozlišit, kdy mám tlačit na pilu, kdy usilovat a kdy už ne.


Thomas Keating říká, že člověk musí nejméně půl roku chodit na dvě 20 min. sezení, aby zjistil, zda mu ta Modlitba sedne. Musím to nejdříve dělat, aby se mohly dostavit výsledky. Nejdříve musím semínko zalévat. Když se o něj nebudu starat, tak nebude růst. Když ho zaleju jenom jednou za čas, tak to nestačí. Ani zvíře nemůžete nakrmit jednou za týden. Je to prohlubování vztahu. Najednou pak zjistíte, že se vám daleko snáz rozhoduje, co kdy dělat, priority jsou snadnější, zjistíte, že máte více času. Spousta lidí argumentuje, že nemá dvakrát 20 min denně čas – když chci, tak ho najdu. Pak se to skládá, stiháme víc, člověk se stává lehčím… Jsem vedená, cítím, co mám dělat, naslouchám Jeho hlasu.


Tedy nejde o mystické zážitky, o potvrzování cesty… o určité vzepětí?

Ne. Pokud po tomto člověk touží, je tam vždycky naše nepravé já. Naše nepravé já pořád něco potřebuje. Stále si něco dokazuje.


Touha po Bohu je také touhou…

Ano, ale je to touha být s Ním… Pokud se úmyslem rozhodnu, že budu s Ním, tak budu s Ním a On se mnou. Ale On je se mnou pořád. Já pořád chodím někam pryč. On je doma, čeká. Víte, jak myslivci chodí na čekanou? Já také chodím na čekanou.


Říkáte, že se nejedná o techniku, ale o metodu. Jaký je rozdíl mezi technikou a metodou?

Od techniky očekávám, že mě někam dovede a něčeho dosáhneme. U metody se to může stát, ale nemusí, proto Centering Prayer není technika.


Můžete ve zkratce popis té metody přiblížit čtenářům?

Thomas Keating říká, že nejdůležitější je si sednout a pak se vás ujímá Duch svatý. Mám úmysl „sedět“ 20 min. Může tam dojít ke dvěma nežádoucím postojům. První je, že to vzdám, protože si řeknu, že to neumím. Tady nejde o to, zda něco umíme. Druhou chybou je, že se úmyslně začnu zabývat myšlenkou. Když jsem v tichu, myšlenky přichází jedna za druhou a mnoho lidí se tímto trápí. V této metodě jsou ale myšlenky důležité a mají svoje místo. Když se člověk dostane do ticha, začnou se z nevědomí uvolňovat různé druhy myšlenek. V modlitbě souhlasu jsou myšlenky nevyhnutelnou, nedílnou a normální částí modlitby. Myšlenku neřeším, nezabývám se jí, nezaháním ji, pouštím ji. Když myšlenku pouštím, použiji tzv. svaté slovo (to pochází ze středověkého Oblaku nevědění). Člověk si ho zvolí před modlitbou, doporučuje se slovo velmi krátké, jedno nebo dvouslabičné a během jednoho sezení ho nemění. Slovo je pouze symbolem mého úmyslu, že souhlasím s Boží přítomností a Božím působením v mém nitru (proto modlitba souhlasu). Když myšlenka přijde a odejde, sv. slovo nepoužívám. Když přijde a já se s ní začnu bavit a zjistím to, velmi jemně použiju sv. slovo. Sv. slovo není na to, abychom myšlenky zaháněli, slouží pouze k obnově původního úmyslu. Používám ho velmi jemně, nevyslovuji ho ani rty, ani hlasivkami. Na začátku se nám zdá, že ho musíme opakovat skoro pořád. Není to ale mantra. Mantra se používá u křesťanské meditace – používají aramejské Maranatha – Pane, přijď. Začátek i konec sezení mi jemně oznámí nastavená časomíra.


Je možno Maranatha použít i v případě Modlitby souhlasu?

Pokud děláte Modlitbu souhlasu, je to dost dlouhé. Svaté slovo nemusí být z Bible, nemusí mít žádné podbarvení. Svaté slovo může být „ano“, „ticho“…je to pouze výraz našeho úmyslu.


Může to být i vizuální obraz?

Ano, ale neměl by být ostrý, jasný, ne kříž… Zase je to pouze symbol našeho úmyslu.


Jaká pozice těla se používá?

Vzpřímená pozice, lotosový sed, jak komu co vyhovuje. Metoda se může dělat i vleže. Já sedím na židli. Je to jemná metoda, nedoporučují se překřížené končetiny – pozice má být pohodlná, ale ne tak pohodlná, abychom u ní usnuli.


Zmínila jste kontemplaci, co si máme pod tímto pojmem přesně představit?


Spočinutí v Bohu. Sv. Antonín říká, že dokonalá modlitba je taková, o které nevíme, že se modlíme. V důvěře a beze slov se otevíráme Boží přítomnosti.

Je to přechod od duálního k celistvému vědomí?

Ano, Bůh si nás postupně vychovává. Dualita se jakoby ztrácí, člověk se dostává do jednoho a vidí svět více holisticky. Potom už není jedno nebo druhé, ale jedno i druhé. Dnes mnoho lidí utíká k východním náboženstvím, ale tady máme poklady také. Tato metoda je poklad a je nabídnuta všem. Najde si vás.

0 zobrazení