inspirace k harmonickému Bytí

 
 
  • Hana Němcová

Terezie Dubinová: Každý dobrý skutek se v kvantovém poli počítá!

Mgr. Terezie Dubinová, PhD. vystudovala kulturologii a hebraistiku na FF UK. Rok působila jako pedagožka na Husitské teologické fakultě UK. V letech 1991 – 1997 pracovala v občanském sdružení Centrum humanitární pomoci krajanům, které pomáhalo ukrajinským občanům českého původu mj. v oblastech postižených černobylskou katastrofou. Je spoluzakladatelkou občanského sdružení Baševi Jičín. Publikovala několik knih, mj. Ženy v Bibli, ženy dnes a Kořeny ženské spirituality. Právě vydala novou knihu Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci v nakladatelství Zlatý květ. V současné době se věnuje přednáškám, seminářům a konzultacím. Více na www.oheladom.cz.


Vystudovala jste hebraistiku a kulturologii, studovala v Jeruzalémě, učila na Husitské fakultě… pocházíte z židovské rodiny?

Vůbec ne. Ve 13 letech jsem měla silný iniciační zážitek, nějak si mě to přitáhlo a od té doby jsem se hodně zabývala židovskou tématikou. Maturovala jsem v roce 1989, nastoupila jsem na Karlovu univerzitu, obor teorie kultury. Následující rok ohlásila fakulta, že znovu obnoví komunisty zakázaný obor hebraistika. Byla jsem moc šťastná, o tom, že bych tento obor mohla studovat, se mi ani nesnilo. Studovali jsme biblickou i moderní hebrejštinu, dějiny, kulturu, náboženství. Dá se říct, že obor obnovili opravdu za pět minut dvanáct – u humanitních oborů je totiž nesmírně důležitá kontinuita.


V čem je pro vás Izrael a jeho kultura tak výjimečná? Co vás tak přitahuje?

Jsou to naše kořeny. A křesťanství dělalo hodně pro to, abychom to zapomněli.


Vy se necítíte být ani křesťankou?

Ne. Samozřejmě – narodila jsem se do postkřesťanské kultury, což by měli ctít a uznávat i ateisté. Židovská a křesťanská kultura jsou ale dva odlišné světy. To bylo pro mě asi největší překvapení.


V čem jsou ty světy tak odlišné?

V základním nastavení, jak vnímáte svět a jak se díváte na lidskou přirozenost. Co se dovolí zkoumat a nezkoumat. Základní vyznání židovské víry říká, že Bůh je Jedno. Tedy plus i mínus, světlo i tma, dobro i zlo. V Izajáši je silný verš: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Je zde zachována celistvost. Temná lidská stránka není brána jako něco, co k nám nepatří, ale jako něco, co je i zdrojem naší síly a je potřeba se s tím naučit zacházet. Rabíni říkají, že „jecer ha-ra“ (zlý pud) je jako kvas v těstě – nesmí ho být ani moc, ani málo. Když je ho moc, má to špatné dopady, když je ho málo, tak člověk ztrácí vitalitu. Chybí mu motor a energie. Člověk je sice ctnostný, ale je to takové bez šťávy. Židé přijímají sexualitu, kdyby ten kvas v těstě nebyl, tak se ani nemnožíme. To je třeba základní rozdíl. Když jsem dělala rozhovory s lidmi v Izraeli, tak právě toto často zmiňovali. A samozřejmě i to, jak se snaží temné stránky transformovat.


Myslíte si, že původní Ježíšovo učení bylo tak odlišné?

Byl Judejec. Dnešní křesťanství je dílem Pavla a dalších církevních otců a od židovských kořenů se odchýlilo. Všimněte si, jak se dejudaizuje postava Ježíše. Postupně světlá, má modré oči, ztrácí se jeho kořeny. Má roucho, aby nebylo patrné, že má obřízku. Ale Jidáš musí být tmavý, s výraznými semitskými rysy. Přitom jen Bůh ví, jak to bylo. Problém křesťanství spočívá v tom, že pokud přijmete pouze světlou stránku, pak tu temnou musíte na někoho přenést. A kdo byl nositelem stínu? Samozřejmě Židé nebo svobodné, temperamentní ženy.


Což je i vaše velké téma – napsala jste knihu Kořeny ženské spirituality. Zmiňujete Máří Magdalénu a jak toto ženské téma sílí v kolektivním vědomí od počátku 80. let minulého století.

Ono se to nedá vypustit, je to realita. Ptala jste se, jaké bylo původní Ježíšovo učení. Z mého pohledu hebraistky Ježíš představoval určitý proud. Doba, ve které vystoupil, byla velkým transformačním obdobím. Podobné zažíváme i dnes. Lidé očekávali změnu paradigmatu, ohlašovanou proroky už 200 let předem. V Prorocích jsou verše typu: „Vyliji svého ducha na každé tělo, prorokovat budou vaši synové i dcery, otroci i otrokyně.“ Byla slibována rovnost pohlaví, společenská spravedlnost. Lidé žili ve velkém očekávání změn a v souladu s tím, že židovská společnost byla v krizové situaci – byla okupovaná Římem – bylo mnoho duchovních proudů. Je zajímavé sledovat Ježíšovo učení v Novém zákoně. Konkrétně synoptická evangelia nám poskytují skvělý přehled židovského učení té doby. Když znáte tradici, vidíte, že Ježíš krásně poskládal různé proudy, někde je soucitnější, někde zase přísnější. Byl určitě velmi vzdělaný. Formuloval vlastní učení, ale zároveň je inspirován určitými směry.


Ježíš vycházel ze židovského směru, který zdůrazňoval lásku a milosrdenství.


Laicky vnímám, že židovský Starý zákon je velmi striktní.

To je zkreslující pohled. I termín „Starý zákon“ je vlastně pejorativní označení pro něco, co už neplatí. Přitom je tam tolik pasáží, které vybízejí k lásce. Když znáte judaismus do hloubky, vidíte, že se v něm spojuje forma a duch. Pravidla nejsou samoúčelná. Třeba jdete ta toaletu, protože máte tělo a je potřeba ho přijímat, a po použití toalety pronesete požehnání. Poděkujete Bohu, že vám stvořil všechny dírky na správném místě. Krásně se propojuje praktičnost, tělesnost, realističnost, uzemněnost. Zároveň se snažíte vše produchovnit. Vše má být v symbióze.

Ježíš hlásal lásku v souladu s učením tzv. zbožných. V judaismu v té době probíhala velká diskuze, zda je důležitější studium, nebo dobré skutky. Nakonec někdy ve 2. století se hlavní rabínský proud přiklonil k tomu, že důležitější je studium, protože bez studia člověk neví, co jsou dobré skutky.


Vy sama jste studovaná a racionální žena, ale zároveň se zabýváte ženskou tématikou, tedy i srdcem. Cítíte se být do jisté míry „přemosťovatelkou“?

Určitě. Stojím každou nohou v jednom světě.


Tedy studovat pouze literu zákona nestačí.

To už dnes nemá budoucnost.


Spousta lidí vám dnes na druhou stranu řekne, že stačí být v srdci…

To je druhý extrém. Důležitá je cesta středu, rovnováha.


Vraťme se k ženské tématice. Ať už vezmeme judaismus, nebo křesťanství, obojí je patriarchální záležitost. Hledáte aspekty jemného ženského pólu, který je potlačený?

Rozhodně. Jsem žena, a když se mi narodily dcery, potřebovala jsem spoustu věcí pochopit. Žijeme v tisíce let starých vzorcích. Společnost v nich pořád pokračuje, i nevědomě. To jsem od mala cítila.


Někde jste zmínila generační hněv žen…

Nechtěla jsem, aby dcery zažívaly stejný smutek a hněv jako já, když jsem byla malá nebo když jsem se snažila vtěsnat do požadavků mainstreamové společnosti a jejich mužských hodnot. Dlouho jsem byla s dcerami na mateřské a to pro mě bylo obdobím proměny. Vyvrcholilo doktorandským studiem. Jako téma jsem si zvolila příběhy žen Hebrejské Bible („Starého zákona“) a srovnávala jsem, jak je interpretují muži rabíni v tradičním učení a ženy ve 20. století. Zajímalo mě, co se změní, když do procesu interpretace vstoupí ženy. Jak ony se dívají na biblické hrdinky? Co se pak děje v kolektivním vědomí i nevědomí? Pro mě to bylo neskutečně léčivé. Na základě dizertace vznikla moje první kniha Ženy v Bibli, ženy dnes.

Poznala jsem feministickou teologii, psychoanalýzu, terapii, která pracuje se ženskými zraněními a zabývá se léčením patriarchálního ponižování žen. Mimochodem i o tom mluvíme v knize rozhovorů – jedním z postulátů feministické teologie je vrátit ženám hlas. Patriarchální minulost je potřeba přijmout, ale zároveň říct, co na ní není v pořádku, co se stalo, co se stále opakuje v našem chování. Existují fundamentalistické společnosti, kde starý vzorec pořád běží. Zranění je potřeba léčit. Dát ženám hlas, rozkrýt i to, jak se snažily přežít, pochopit, že nemohly k moci přijít přímo, že ji získávaly a stále získávají skrze muže, a kvůli tomu mezi sebou soupeří. Vlastně se tak rozbilo ženské sesterství, protože ženy se staly konkurentkami v boji o muže, protože muži pro ně byli zdrojem příjmů, bezpečí, moci.


Jak vnímáte nás, Čechy?

Myslím, že hlavně neumíme zacházet s emocemi a jsme traumatizovaní, aniž o tom víme. Nebylo tu zpracované trauma z komunismu. Jsme hodně frustrovaní. Máme nedůvěru v základní hodnoty. Ty nezpracované emoce se projevují výbuchy vzteku, dětským sobectvím, nedůvěrou, nespoluprací, nekonstruktivními a nezralými reakcemi. Pro srovnání – Izraelci byli celkem drsně přinucovaní, aby si zpracovali holocaust.


Ale oni byli trénovaní 2000 let v diaspoře a jejich genetika je určitě jiná…

Oni zásadně ctí tradici, tzv. řetězec, takže mají kořeny. To jim dává sílu. Je těžké vystoupit z tohoto židovského pole, když vám okolí neustále dává najevo, že jste jiný. Nutí vás to být ve spojení se svými lidmi. Kolega z astrovýcviku dělal konstelaci na pět základních světových náboženství. Judaismus jako jediný vyšel spojený se zemí. Židé byli vždy schopni se přizpůsobit, naučit se v nové zemi nový jazyk, nové povolání, když byli vyhnáni. Naučili se s novou realitou zacházet. Dobře to vystihuje vtip:


Bůh si zavolá křesťana, muslima a žida a řekne jim: „Už s vámi nemám trpělivost, za 14 dní přijde potopa, celý svět bude pod vodou, tak si srovnejte svoje záležitosti a nazdar. Vrátí se ke svým komunitám a křesťan říká: „Bratři a sestry, musíme se hodně modlit, aby nám Bůh odpustil a nic se nestalo. Muslim souvěrce nabádá k půstu, aby situaci odvrátili. A žid říká: „Přátelé, máme 14 dní na to, abychom se naučili žít pod vodou.“


Co, nebo kdo je pro Vás Bůh?

Pro mě je Božství vesmírná energie, která na sebe bere různé podoby. Univerzální Vědomí, Moudrost a Láska.


Cítíte se být propojovatelkou – židovství, křesťanství, islámu?

Ne. Jsem prostě spirituální, náboženské struktury už mne neoslovují. Mimochodem tak to má i hodně Izraelců. Řekli by Vám, že jsou ateisti nebo že ctí rodinu. Ale pak když vidíte, co dělají za práci a kde dobrovolničí, co dávají na charitu, i když sami mají málo, vidíte, že v něco takzvaně věří. Jen jsou konzervativním náboženstvím otrávení.


Nicméně jste zmiňovala, že studovat hebraistiku bylo pro vás úžasné – našla jste tam poklad a vykopala ho?

Ano, poklad tam je. Jen si člověk musí odclonit to, že v diskuzích jsou samí chlapi.


A dogma?

To je zajímavé, toho tam moc není. Je tam dogma, že Bůh je Jedno, ale téměř o všem ostatním se dá diskutovat. Židovství má koncept Talmudu, což křesťanská civilizace nevynalezla. Talmud je soubor zhruba 38 knih v aramejštině, ve kterých jsou zachyceny diskuze prvních generací rabínů po porážce Římany. Pochopili, že pokud si neuchovají identitu skrze zvláštní životní styl postavený na náboženství, zaniknou. Rabíni se stali vůdci komunit. V diskuzích formulovali, jak žít podle náboženského práva a jak žít ducha v každodenním životě. V Hebrejské Bibli je krásná věta: „Buďte svatí, protože i já jsem svatý.“ Příkazy a pravidla měly sloužit k tomu, aby se posvětila každodenní běžná činnost. Vaření, práce, uklízení… Tyto diskuze jsou zachovány v Talmudu. Náboženské právo se v určitém momentu může přiklonit např. k tomu, že se může konzumovat alkohol, ale to se může za 100 let změnit, proto i odlišné názory – že se alkohol pít nesmí – jsou v Talmudu zachovány. Judaismus nezažil tříbení své nauky formou vylučování a prohlašování za herezi, jak tomu bylo na církevních koncilech při formování křesťanské věrouky.

Talmud je celek, který je bytostně pluralitní. Můžete v něm najít všechno, ale také se s ním zvenčí dobře manipuluje. Pokud neznáte jeho podstatu, propojenost, a neumíte v něm hledat, a to nemluvím o náročnosti překladu, pak si můžete něco vytrhnout z kontextu. Už samotná hebrejština je takto pluralitní, protože se používají pouze souhlásky a nabízí různost čtení. Mužská logika nám v naší kultuře velí, že platí„buď, anebo“, kdežto ženská spirituální logika umožňuje celistvost „jak, tak i“, tedy více možností. Slučuje do Jednoty.

Náboženské právo ve vyhnanství muselo být pružné, jinak by v cizích společnostech židé nepřežili. Možná kdyby Judejci zůstali v Izraeli, tak by byl judaismus podobně ztuhlý jako např. dnešní většinový islám. V pozici trpěné menšiny bez jakékoli vojenské moci si však nepružnost nemohli dovolit.


Zmínila jste hebrejštinu – její písmena můžeme nalézt na tarotových kartách nebo kabalistickém Stromu života. V bibli čteme „Na počátku bylo slovo“. Jak moc má hebrejština tak výlučné postavení? V čem je hebrejská abeceda tak významná?

Podle tradice jsou Židé dědici egyptské moudrosti. Už Egypťané věděli, že realitu tvoří zvuk. To obecně platí pro všechny zvuky a jazyky, ale hebrejština to zachovala v povědomí. Indoevropské jazyky mají jiný charakter, jsou spíše vyprávěcí a jednoznačné. Máme jak samohlásky a souhlásky. Poslední rozhovor v mé nové knize je s Gilyou Toueg Zelinger, která je dulou a také vyprovází ke smrti. Napsala knihu, kde popisuje sílu hebrejských písmen a jejich mystický kabalistický význam. Například slovo OR, „světlo“, má v sobě energii rozšiřování, a to i v jiných jazycích. Uvádí slova orgasmus nebo origami. V hebrejštině je to jen lépe vnímatelné.

Do Jičína, kde žiji, jsme pozvali úžasnou izraelskou zpěvačku Victorii Hannu, se kterou je také v knize rozhovor. Je to žena, která v dětství koktala. Pochází z rodiny významného rabína. Tatínek ji léčil tak, že napsal posvátnou modlitbu na papír, pak ta slova smyl do sklenice a ona je měla vypít. Říká, že odmala vnímala písmena jako živá – doslova je pila. Podobně to vnímá kabala: písmena jsou živé bytosti, zdrojové kódy, pulsující živé entity. Ještě připomínám, že mají i číselnou hodnotu.

Victoria Hanna zjistila, že když zpívá, nekoktá, ale když mluví, jakoby násilně tlačila zvuk skrze mluvidla. Písmena tak vnímá velmi fyzicky. Zhudebňuje kabalistické texty a modlitby. Na semináři jsme všechna písmena ztělesňovali a prožívali. Victoria tak vlastně léčí rozštěp slov a reality, abstrakce a fyzična. Zvykli jsme si, že můžeme plácat, co chceme, že je to „jen slovo“, že to není fyzické, že to není energie. To není pravda! Měli bychom si uvědomit vážnost a konkrétnost slova a sdělování a energetický dopad slov a řeči. Mimochodem v judaismu patří pomluva mezi čtyři smrtelné hříchy.


Ústa jsou nástrojem, který tvoří světy.


Je velmi snadné sklouznout do povrchnosti dnešní doby. Vznikají tu světy, které jsou vykořeněné a oddělené.


Nedávno jste vydala novou knihu – proč jste neudělala rozhovory se zajímavými lidmi v Čechách? Proč s Izraelci?

Je tam zhruba 40 rozhovorů s lidmi, kteří působí v oblasti občanské aktivity, umění, terapie a spirituality. Možná za pár let, až si odpočinu, ráda udělám rozhovory s lidmi, které vnímám jako hrdiny tady v Čechách. Izrael je často zmiňován jen v souvislosti s konfliktem s Palestinci, což je momentálně ze všech problémů na Blízkém východě asi ten padesátý, nebo v lepším případě se píše o technologických úspěších. Já ale vždy, když tam jsem, tak jsem nadšená z přírody a z lidí. Mám štěstí na setkání s moudrými, vědomými lidi, často žijícími mimo světla ramp. Jsou odvážní. Situace tam není po stránce bezpečnostní, sociální, národnostní nebo náboženské jednoduchá.

Oslovení mají jedno společné – v různě náročných podmínkách se ve svých oborech nenechali odradit a snaží se zlepšit oblast, ve které působí. Název knihy je odkazem na silný výraz židovské etiky „tikkun olam“ – „náprava světa“. Židovský pohled je takový, že člověk není pouhým červem, který se plazí před Bohem, ale je jeho partnerem. Společně a neustále tvoří svět. Mytický obraz říká, že v Ráji tryská Pramen, a to je neustálé tvoření naší reality. Jeho síla a kvalita závisí na etickém životě lidí: když žijí bez soucitu a laskavosti, Pramen slábne, když jsou moudří a dobří, Pramen sílí. Taková je provázanost lidského kolektivu a kvantové tvorby celého světa.


To se dá aplikovat právě na Strom života…

Ano. Je to o vyvažování, např. milosrdenství a soudu. Ani jedno nemůže fungovat v extrému. Lidé nemají čekat, že za ně nějaká autorita něco udělá, ať už je to Bůh nebo šéf nebo stát.


Chopit se vlastní síly?

Neodevzdávat sílu, důvěřovat si, že tuto sílu mám a mohu s Bohem tvořit. To vyžaduje sebevědomí. A Izraelci sebevědomí rozhodně mají! (smích)


Sama jste aktivní, třeba jste pomáhala v oblasti blízko Černobylu.

Nerada si na svět stěžuji, když pro nápravu sama nic nedělám.


Často se s Izraelem srovnáváme – máme podobný počet obyvatel, jsme utlačovaný národ…

Ano a také rádi čteme knihy a máme smysl pro humor. Ale na rozdíl od nás Izraelci pochopili, že bychom v bezmoci – což je základní lidská situace – neměli zůstávat. Jeden z aktérů rozhovorů, vojenský lékař, terapeut, který teď pracuje v izraelsko-palestinské organizaci Bojovníci za mír, říká, že je rozdíl mezi bezmocí a bezradností. Ano, jako lidské bytosti jsme často bezmocní, ale nejsme bezradní. S každou situací můžeme aspoň malinko něco dělat. Když přijedu do Izraele, kde je objektivně mnohem horší situace a kde se kdykoliv může cokoliv stát, tak tam vnímám optimistickou a bezpečnou energii. Ve smyslu: máme problém, hledáme řešení, vzájemně si pomůžeme. Když se vrátíte do Čech, cítíte planou naštvanost a pocit „s tím se nedá nic dělat“. Kde je odvaha vystoupit ze zajetých kolejí? Ano, problémů je mnoho a jedinec je nezvládne, ale když věříme tomu, že v kolektivu je víc lidí, kteří o změnu usilují, tak nás to posílí. Každý dobrý skutek se v kvantovém poli počítá. Třeba když začnete sázet stromy. Kdyby se povedlo podpořit, aby zmizelo naše poraženectví, bylo by to fajn. Znám spoustu skvělých aktivních českých lidí. Snad je kniha potěší a ty váhavé povzbudí!


299 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše