Hlavňovské vzpomínání na malíře a mystika Lubomíra Zeidlera
Strýc Lubomír byl svérázná postava. Moje první vzpomínky na něj jsou z doby hluboké normalizace někdy na konci 70. let. S tátou jsme pravidelně každou sobotu jezdili do Hlavňova pro vajíčka. Nastartoval naleštěného červeného žigulíka a jelo se. Z Police nad Metují to do Hlavňova není daleko, pouhé tři nebo čtyři kilometry. Strýc bydlel se svým otcem, mým dědou, na statku, který měl svá nejlepší léta bohužel za sebou. O pole, louky a les „pečoval“ stát. Z veškerého zvířectva zbyly jen slepice a kráva na mléko. To vykupovalo místní jednotné zemědělské družstvo, pamatuji se na hliníkové konve u cesty, které brzy ráno čekaly na odvoz.
I v té šedivé normalizační době měl Hlavňov a statek svého ducha a já to tam milovala, a miluji dodnes. Hlavňovské chalupy jsou rozsety pod Broumovskými stěnami, do pískovcových skal je to coby kamenem dohodil. Místo, kde se usídlili naši prapředci, chytne za srdce snad každého.
V chalupě zůstal jen děda Antonín a strýc Luboš, který ale na rodný statek dojížděl jen o víkendech. Babička odešla na onen svět v celkem mladém věku. Právě o sobotách probíhalo pravidelné „vajíčkové“ setkávání, na které jsem se už jako malá holka těšila. Odkrýval se mi úplně jiný svět. Mnohem barevnější, hlubší a také plný hudby.
Luboš mohl na lidi působit lehkovážným dojmem. Z nás dětí si utahoval a dělal různé legrácky. Esence jeho osobnosti byla ale mnohem vážnější a barvitější. Miloval knihy, filozofii, hudbu a les. Jeho velkou vášní bylo malování. V neděli po obědě ho nikdo nesměl rušit, rituální odpoledne patřilo plátnu, olejovým barvám a jeho vnitřnímu světu. Dovoluji si tvrdit, soudě podle jeho obrazů a i pozdějších rozhovorů, že nebyl nikterak jednoduchý. V životě zažil nejedno zklamání a neúspěch, a snad i skrze to se mohla zrodit jeho moudrost a světlo v duši. Chtěl být malířem. Několik let dřel na přijímací zkoušky na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, soukromě se připravoval v ateliéru Františka Muziky.
Prokazatelný talent, píle a touha ale nestačily, syn kulaka nemohl dostatečně dobře reprezentovat socialistickou kulturu. S odstupem času to zklamání viděl jinak. Nepřijetí ho uchránilo od povinných rudých hvězd a dalších symbolů socialistického realismu. Během nedělního odpoledne mohl dát prostor své duši a jeho vnitřní svět se díky barvám mohl objevit na plátně. Minivernisáže v jeho ateliéru byly nezapomenutelným zážitkem. Vůně olejových barev, terpentýnu a chladno. Olejový radiátor na vytopení místnosti prostě stačit nemohl.
Hltala jsem jeho poutavé vyprávění – iónské sloupy, Vyšehrad, Fénix nebo strom života na obrazech nás pomalu přenesly ke knihám a filozofii. To už mi bylo kolem dvaceti a za Lubošem jsem se vydávala pro potravu své duše, vajíčka v tom už žádnou roli nehrála.
Ovšem ještě než jsme se dostali k filozofii a knihám, prošla jsem díky strýcovi láskou k hudbě vzděláním hudebním. K barvám jsem přirozeně tíhla, s hudbou to bylo kvůli mému hudebnímu hluchu poněkud horší. Svět hudby Luboš objevil snad i díky nepřijetí na studia malířství. Začal hrát na lesní roh – dokonce sepsal školu hry na borlici a v lesnickém učilišti, kde pracoval, dokázal pro hru nadchnout i učně, a to už bylo co říci. Vytvořil soubor někdy až o patnácti nebo dvaceti trubačích a jezdil s nimi po soutěžích. Ve „vajíčkové“ éře jsme někdy s tátou museli čekat, až mu skončí hodina s nadějným žákem. Po celém Hlavňově se linulo halali. Co vám budu povídat, i já skončila jako jeho nadějná a pravidelně docházela do místní základní umělecké školy s lesním rohem a o víkendech trénovala s Lubošem. Za ten nástroj jsem se styděla. Dnes, s odstupem času, připouštím, že zvuk má nádherný, ale jsme tak trochu nekompatibilní.
Z té doby pochází i arboretum okolo chalupy. Jedle douglaska, smrk stříbrný, smrk hadovitý, mezi vzácnými jehličnany strýc vybudoval i altán s krbem a posezením, ale prakticky ho nevyužíval. Komín vypadal jako čarodějnice, její podoba nápadně připomínala mého praděda. Vedl život i betonovému strážci domu, který býval tichým svědkem našeho povídání.
Další éra mých vzpomínek spadá do doby posametové revoluce. Pole, lesy a louky se navracely zpět původním majitelům, a tak se Luboš, už v důchodovém věku, začal starat o rodinný majetek. Les pro něj z nějakého důvodu znamenal střed světa. Zalesňoval, prořezával, četl odbornou literaturu a vnitřně velmi cítil, že je to právě on, kdo má dát les, který se nenacházel v úplně ideálním stavu po několika desetiletích státního hospodaření, do pořádku. Mě a mého muže do všeho dění zasvěcoval. Občas jsme si dali brigádu a vysazovali semenáčky, dělali prořezávky a oplocenky. Strýc byl náročný a kritický. Nesnesl, když někdo výsadbu malých semenáčků odbyl. Byly jako jeho děti.
Pořídil si koníka Erika a plánoval, že to bude pomocník na stahování dřeva. Realita byla odlišná. Erik byl tak trochu jako vzpurné dítě, které má svoji hlavu a dělá si, co chce. Luboš ho ale rozmazloval. Stejně rozmazloval své kočky. Sám se nikdy neoženil a děti neměl. Velkou lásku ale měl. Byla jí Mariana, Rumunka, se kterou se seznámil někde při plavbě na Černém moři. Socialistické zřízení a úřady jejich lásce moc nakloněny nebyly. A tak zůstal celý život sám.
Dál koncertoval se svými trubači a vystavoval obrazy. Při tom všem nás připravoval na to, že jednoho dne převezmeme starost o les. Tuto myšlenku jsme si ale moc nepřipouštěli. Osud tomu chtěl jinak. V jednom roce zemřel na jaře, na Velký pátek, můj děda Antonín. Bylo mu devadesát osm let, a na podzim odešel i Luboš ve svých dvaasedmdesáti letech. Mám ale pocit, že tu někde v chalupě pořád jsou.
Na závěr ještě několik úryvků o tom, jak tvořil a žil. Z dopisů bratranci malíři Miloši Peterovi:
"V Zeidlerových dopisech jsou slova, která můžeme označit jako malířské konfese. Tady jsou:"
15. února 1999
„Má filozofie začíná u rozpraskané kůže na prstech rukou, nebo v hlíně, když na jaře sázím stromky. Mé obrazy přicházejí na svět pomalu, jak mně dovoluje moje kolo osudu – ovšem dík i za to. Nemohu vysvětlovat všechny mé důvody – řeknu to jinak: já v tom mém kumštu mířím i trochu jinam, než jenom do toho kumštu. Tam je i něco jiného. A to jiné je ukryté. Tady už jsem zticha.“
27. února 1999
„Já nemaluji vždy jenom se štětcem v ruce a u palety. Moje malování spočívá v sedění na židli a noření se do myšlenek a představ, jelikož nejsem krajinář.“
5. března 2000
„Mám arboretum kolem baráku. Všechna ta nádhera vzniká coby dílo lidských rukou – jest více nesmírné práce, námahy a neustálé údržby. Proč ti to píšu, když už to všechno víš? To proto, abys věděl, že moje bytost v tomto od malička vyrůstala, poznamenána natrvalo tvrdou prací a v důsledku tohoto i citovými vazbami k místu, kde žiji.“
„Kdybych měl volit mezi malbou nebo prací na zachránění stromu – vzdám se malby. Také nejsem krajinář. Jsem, ale ve hmotném smyslu, že krajinu architektonicky spoluutvářím. Naprosto mě netáhne jezdit turisticky po krajině, ani po výstavách. Nejdůležitější je mně hluk tzv. civilizace, rámus včetně všech těch písniček. Televizi nevedu. Byl bych z toho unavený. Je-li něco z hudby, tak krásné klasické hlasy, z autorů Beethoven, Weber, Händel, Tellemann. Rozhodně ne moderna se svým racionalismem. Jinak ticho – TICHO.“
„Musím dodat, že nejsem materialista, a racionalismus, který materialismus provází, musím sice uznávat, pokud se světského života týká, a to se týká veškerého tzv. moderního života. Ta modernost je spíše slovo pyšných a chtivých. Materialista že nejsem? Tedy trochu jsem, neboť jsme vázáni svým hmotným tělem k této zemi a s materiálem pracujeme – i s jídlem. A že také nejsem? Protože vím o zákonech duchovních. A ty musím ctít. A také o zákonech karmy. …Mám vroucná přání, abych mohl mnohé věci dokončit – a předat. A k tomu potřebuji, abys mně držel palce, nebo tak podobně – abych měl ještě tu výdrž. Už končím a brzy přijď!“
30. prosince 2000
„Dělám na novém obraze, už dva měsíce, ale jsem pořád na začátku, který mám snad téměř vždycky naprosto nejasný. I když s nějakou představou začínám. Ale ta se mění. Ten obraz vlastně ani nezačínám se štětcem u stojanu. Ten začínám v nitru, kde hledám tvar pro myšlenku a vhodnou kompozici. A to, co mě pak trvá tak hrozně dlouho, není ani tak malování, ale pracování se světlem. To musí prolnout celý obraz. To se nedá namalovat, to se tvoří tak, jako v jeskyni rostou stalaktity a stalagmity – tedy velmi pomalu. Dělám si, jak chci – v atmosféře tónů a melodií Richarda Wagnera, nebo nejspíš Ludwiga van Beethovena, zvláště 3. symfonie. Nikoho bych u toho nesnesl. Musím být sám. Ačkoli sám stejně nejsem – neboť bez „pomocníků“ by to asi nešlo, což je mé tajemství.“
©lightBalance 10/2026, NěHa, foto autorka
Komentáře