inspirace k harmonickému Bytí

 
 
  • Hana Němcová

Janka Chudlíková: Dovol si přát maximum, ale život posouvej v krocích!

Janko, jsi lektorka, koučka, mentorka. Na tvém webu můžeme najít nadpisy jako Osobní úklid, Zamilovanost versus láska, Štěstí není náhoda, Láska jako životní princip, Brainhack aneb seberozvoj s mozkem… Co je ti nejbližší, co děláš nejraději?

Za tím vším je pouze jedna myšlenka, jediná esence a to je pomoc lidem k sebeuvědomění, k posunu z role oběti do role tvůrce, k uvědomění si, že štěstí je něco, co si můžeme a musíme vyrobit sami, že to není něco, co nám spadne na hlavu z vesmíru. Jde o to, abychom se posunuli z role litujícího se chudáka a zbavili se vzorců z dětství. Abychom se zbavili dramatu „ten mi ubližuje“. Ne, já jsem ten, kdo si nechá ubližovat. Já jsem ten, kdo jede ve starých vzorcích. To je ta jediná esenciální myšlenka a je jedno, zda na to jdeš přes téma stres, vyhoření nebo vztahy.


Několikrát jsi zmiňovala, že jsi takový posun zažila a tu cestu ušla, takže to, co předáváš nebo učíš, máš vetknuté do sebe. Jaká byla tvoje cesta? Působila jsi v nadnárodní firmě, ve velmi vysokém postavení a jednoho dne ses rozhodla, že toho necháš.

Odchod z korporace byla velká profesní změna, ale ta niterná, ta osobní, ta probíhala daleko dříve, přes pád na dno, kdy jsem prožívala obrovskou vztahovou bolest, kterou jsem si vlastně způsobila sama svým špatným nastavením. Jsem klasický produkt komunizmu. Výchova nás všech byla stejná přesně tak jako lampy a závěsy v obýváku. Výsledkem bylo takové to „drž hubu a krok“. Z toho se rodily i nekvalitní vztahy. Můj první vztah byl s tyranem… Docvaklo mi to sice docela pozdě, ale rozsekla jsem to s revolucí. To byl pro mě obrovský nádech, svoboda a impulz ke změně, přestože v té době nebyly potřebné informace prostřednictvím internetu ještě dostupné.


Vlastně po revoluci tu zazářila Luis Hay s bestsellerem Miluj svůj život. Člověk si uvědomil, že to může být úplně jinak.

Ano, dnes to bereš jako slabikář. V té době to byl ale totální bod zlomu. Aha efekt. Odešla jsem ze vztahu, chtěla jsem žít svobodně, ale stále jsem jela v modelu „hodná holka, plnící potřeby a očekávání ostatních“. Ještě pořád jsem byla v režimu oběti, říkám tomu naprogramovaný šimpanz. Pak jsem šla do dalšího vztahu a tam jsem celkem pozdě, v pátém měsíci, potratila miminko a to byla pro mě velká rána. Těžko jsem se z toho dostávala a při druhém těhotenství můj partner před porodem odešel jinam. Složilo mě to na rok. Prošla jsem depresí a musím říct, že dnes tomu stavu opravdu rozumím. Nechtělo se mi žít a hlavně jsem tomu nerozuměla. Měla jsem přesně ten pocit, který máme všichni, když se ocitneme v průšvihu. Proč mi všichni ubližují, když já jsem tak hodná a snažím se, dělám všechno, co chtějí a oni si ze mě dělají toaletní papír. Nechápala jsem to. Proto ta témata lásky – nevědomý člověk se často snaží dělat to, co chtějí druzí, aby získal lásku zvenku, vlastně si ji tak kupuje. Je to o závislosti. Tenkrát jsem byla ve vztahu nezralá, žila jsem ve starých modelech jako psychický závislák na druhých. Když se mi to stalo, čekala jsem dítě a mně se v tom závislém módu zhroutil svět.

Nikdy jsem nebyla u psychologa, psychiatra, nikdy jsem nepozřela žádný prášek na spaní nebo psychofarmaka. Věřím ve změnu a neurověda mi vlastně potvrdila, co jsem sama zažila. Na začátku, bylo to krátce po revoluci, jsem zkoušela opravdu všechno, včetně esoteriky, studovala moderní psychology, buddhismus, hinduismus… Mám dar, že jsem schopná vzít si to nejlepší ze všeho. Hodně mi dala i práce pro kvalitní firmy a školení sociálních dovedností, kterému se věnuji více než šestnáct let. Dnes je můj přístup jakýsi mix toho všeho dohromady a já tomu říkám, že to je styl „Janka Chudlíková“.


Teď působíš jako velmi energická dáma, která motivuje ostatní, nedovedu si představit, že to někdy bylo jinak – opravdu jsi tu Janku vystavěla od základu?

Ano, ale samozřejmě jsem působila i v té době svým způsobem energicky, to mám od pána Boha, něco je nám dáno do vínku. Mám temperament, jsem ze Slovenska. Všechny dary, které dostaneme od Boha, říkejme té síle dle libosti, ale nemůžeme využít, pokud si je nezvědomíme. Tvoje dary jsou ti k ničemu, když pořád žiješ ve špatném modelu myšlení. Nemůžeš je svobodně uplatnit. Neděláš práci, která tě baví, děláš a studuješ něco, co ti říkají ostatní. Dokud nevypneš ty nahrané programy, nemůžeš uplatnit svůj potenciál. Svůj talent. Došla jsem k tomu, že skutečné duchovno je žít v pravdě. Autenticky, když cítím ne, říkám ne.


Dary a talenty nemůžeme využít, pokud si je neuvědomíme a pokud žijeme ve špatném modelu myšlení.

Tedy to, co lidem nabízíš, máš odžité, znáš to až na dřeň?

Naprosto, ale mám to potvrzené i teorií. Jak už jsem zmiňovala, studovala jsem ledacos, ale úplně nejvíc mi dala neurověda. Ta zkoumá, jak funguje lidský mozek a to, jak můžeš myšlenkami zásadně ovlivnit svůj život. K myšlence se váže emoce. První přichází myšlenka, a pak naskakuje emoce, a dokud nebudou koherentní a nedostanou se do souladu, pak nemůžeme optimálně fungovat. Nemůžu si říkat, jsem o.k. a přitom cítit něco jiného. Respektive můžu, ale nebude to fungovat.


Tedy nepoužívat afirmace, kterým nevěřím?

Zásadně používat afirmace, kterým věřím. Ne „jsem dokonalá, šťastná a zdravá“, ale třeba „každým dnem je mi lépe a lépe“. Jde o hluboké přesvědčení a to naše podvědomí umí načíst. Když cítím, že nejsem o.k., a přitom si říkám afirmaci, že jsem, tak to není v pořádku. Sama používám svoji životní afirmaci – „tančím v lásce“. Pozor, ale nejde o afirmaci jako takovou. Mám ji spojenou s přesnou představou toho, jak to vypadá. Jak konkrétně vypadá, když jsem zdravá, šťastná, krásná, spokojená, pravdivá…


Jde tedy o pocit?

To je právě ta neurověda. Mozek neumí rozlišit mezi myšlenkou a realitou. Víš kolik žen si ani nedokáže představit ideální vztah? Mají pocit, že si ho nezaslouží a že to není možné. Nejdřív ho musíš připustit ve své hlavě a pustit si ten film. Mozek věří představě – pokud máš pozitivní myšlenky i emoce, pak máš i jiné hladiny hormonů.

Afirmace je pro mě verbální kód, který mě vede k představě dokonalého ideálu. Představ si, že jsi na jednom břehu a na druhém je ten ideál. Afirmace je pomyslným mostem mezi nimi. Mozek si dokáže představit cokoliv… Cokoliv, co vzniklo v hmotném světě, si mozek nejdříve představil. Před - stava = před stavem. Když chceš dům, musíš si ho nejdříve představit. Jsme vedeni imaginací. Ta může být pozitivní, nebo negativní – vlastními představami si tedy můžeme házet klacky pod nohy, nebo se podporovat. Začni o sobě jinak přemýšlet, pak mohou vznikat jiné emoce a pak se budeš i jinak chovat. Dostaví se i jiné výsledky. Chceš něco v životě změnit? Nejdříve musíš změnit smýšlení o sobě samém.


Musíme tomu ale věřit…

Naše podvědomí umí rozlišit, když si něco nakecáváme, nebo když něčemu věříme. Všechno je možné, limity neexistují. Kdysi člověk toužil létat a podívej – dnes lítáme. Dovol si přát maximum, ale život posouvej v krocích. Vize je něco jiného než cíl. Cíl chceme splnit, ale vize je něco jako touha srdce. Přání, kam směřujeme svůj život. Je to něco, za čím bych se ráda ohlédla ve svých 80 letech a řekla si, že jsem žila smysluplný život. Cíle se naopak podřizují vizi. Měli bychom se zastavovat často a korigovat svůj cíl ve prospěch svojí vize. Každé ráno bychom si měli uvědomovat svoji vizi a plánovat, co pro ni reálně uděláme.


Takže Janka každé ráno vstává s vědomím vize?

Ano, dávám to i lidem v koučinku za úkol, pomáhám jim vytvořit si tu odvážnou vizi sebe sama v nejkrásnější verzi. Každé ráno si ten sen pusť… Hned se ti nabídne, co malinkého pro to můžeš udělat. Já třeba toužím dělat on-line produkty, aby se dostaly k co nejvíce lidem a psát knihy, ale na to opravdu potřebuju čas. Mám jasnou vizi. Pozor, ale první krok na vysněnou horu vede nejdříve do údolí. Je tam dočasné zhoršení. Třeba se chceš naučit španělsky. Co pro to tady a teď musíš udělat? Věnovat tomu čas, šprtat slovíčka, psát… Nebo když chceš zlepšit vztah…? Každé zlepšení si žádá dočasné zhoršení. Pro svoje sny se musíme umět v tady a teď něčeho vzdát – při nejmenším jistoty a pohodlí. To je pravý důvod, proč většina lidí nežije svoje sny.


Tedy jde o záměr, soustředění na cíl, focus?

Focus, zaměření, chceš-li, je jedním z nejzásadnějších principů fungování úspěšných lidí. Vezmi si třeba Jágra. Trénoval spoustu hodin denně navíc, Šporcl zase x hodin denně na housle… oba jsou virtuosové ve svém oboru. Oba ale drželi směr. Nedělali nic jiného, než to svoje. Každý, kdo by se soustředil na svůj cíl, by se vždycky dostal do nadprůměrné úrovně. Podle neurovědy se potřebuješ 10 000 hodin věnovat jedné věci, makat na ní, aby ses dostala do nadprůměru. V mozku se tak vytvoří výrazně větší množství spojů a oproti průměrné populaci se dostáváš do něčeho, čemu se říká mistrovská úroveň. Dokonce i bez talentu. Talent je dobrý na to, že je to rychlejší, že tě to, doufejme, víc baví. Samozřejmě je i důležitý hodnotový systém.


Vize by se tedy měly odvíjet od hodnotového systému?

Ano. Máš vizi a k tomu si musíš uvědomit daň, kterou tě to může stát. Kterou ještě chceš zaplatit a kterou už ne. Význam vize není ten, abys k ní došla. Význam vize spočívá v tom, že dává našemu životu směr a hlubší smysl. Díky ní chápu, proč dneska děláme, co děláme, nebo že jsme ochotni udělat ten krok dolů. Musíme se k něčemu reflektovat. Podle čeho řekneš, jestli jsi dobře, nebo špatně? Musíš se k něčemu vztahovat. Jak to budeš vědět? Že ti to řekl Franta? Nebo maminka? Tvrdím, že důležitá životní rozhodnutí nemáme dělat podle momentálního pocitu, ale podle toho, kam chceme v životě dojít. S plnou a vědomou zodpovědností za sebe.

Pokud bych to měla vzít psychoterapeuticky nebo psychologicky, tak význam vize je, že když koukám dopředu, nemůžu přitom koukat dozadu, protože mozek neumí dělat dvě věci najednou. Nahrávám si novou Janku. Jak chceš smazat programy z dětství? Mozek je neumí mazat – jediné, co je možné, je přehrát něčím novým. A vize je něco, co nám v tom pomůže. Vlastně je úplně jedno, zda tam dojdeš, důležité je, že tam jdeš. Že vypínáš ty programy – vize tě drží na trati. Vypínáš staré myšlení, staré chování, učíš se nové věci. Za život svůj se můžeme zcela změnit, budeme-li opravdu chtít.


Každý krok na vysněnou horu vede nejdříve do údolí.

Tedy nejsi pro neustálé čištění starých programů?

Ne. Je to škodlivé. Jen to tím posiluješ, ale tady bych podtrhla slovo neustále, párkrát se tam ohlédnout není špatné, abychom něco pochopili, poučili se a odpustili. Kouknout se dozadu není špatné, proto existuje i v autě to zpětné zrcátko, ale není o.k. tam „čumět“ pořád a zůstat tam zacyklená. To se vybouráš nebo zkameníš. Ale je o.k. se cíleně vrátit zpět a pochopit, co se vlastně stalo. Poučit se nejenom z mínusů, ale i z plusů, protože v každé situaci jsi dělala něco dobře. Aby ses toho mohla konečně pustit, tak je nutné odpustit. Jakmile neodpustíš druhým a sobě, jsi lapena v negativních emocích, které tě unášejí, pakliže s nimi nebudeš vědomě pracovat. V určitém okamžiku je ale důležité rozloučit se s vracením se do minulosti. Pokud se totiž to vracení přepískne, začnou se vytvářet negativní synapse. Pouštíš si negativní chemii do těla a vlastně se tím učíš neumět opustit minulost.


Často slýchávám: „Ještě musím vyřešit matku, otce…“

No, to taky můžeme jít do minulého života, kdy jsem byla čínská královna… navíc s někým, kdo se tam do toho projektuje. Člověk se neumí neprojektovat. A k čemu je mi to dobré? Jak říkám. Je dobré tomu dát nějaký čas pro pochopení sebe a svojí pozice v tady a teď. Ale v určitý moment je dobré s tím vědomě přestat. Udělat tlustou čáru a dívat se dopředu, s občasným pohledem do toho zpětného zrcátka za účelem rychlé korekce. Užívejme si tu svou životní jízdu…


Co bys poradila lidem, kteří si třeba přečtou rozhovor a blikne jim, že už by konečně něco chtěli změnit. Splnit si sny, žít lepší život?

Jako první otočit pozornost na sebe, přestat si myslet, že mi ublížila maminka, tatínek, manžel… Bez ohledu na to, co se nám přihodilo, jsme to stále my, kdo dnes tvoří svůj život. Právě teď rozhodujeme o tom, co s ním uděláme. Doporučuji převzít zodpovědnost za sebe a přemýšlet, co vlastně v životě chceme.


Alfa omega je tedy vztah k sobě?

Absolutně. Ti druzí jsou pro nás pouze referenční bod. Ve vztazích zjišťuji lépe, kdo jsem. Ale už i do toho vztahu bych měla jít s tím, že vím, kdo chci být a kde mám určité limity a hranice, kam už nikoho nemůžu pustit, protože to už bych nebyla já. Jde o sebeuvědomění, jde o otočení pozornosti na sebe a o přemýšlení o tom, co chci doopravdy já. A potom stačí podle toho začít jednat. Vezměme třeba zaměstnání – každý den se můžu v něčem konkrétním zlepšovat nebo se naučit, jak se dobře píše životopis. To jsou jednoduché věci. Vyrob si svoje štěstí.


Co strach?

No, aby ses nepo…


Ty nemáš strach?

Mám, ale víš, o co jde? Lidi si často myslí, že počkají, až nebudou mít z nějaké změny strach. Další velký omyl. Důležité je si strach uvědomit a přijmout ho. A také si uvědomit, kdy je legitimní. Třeba je legitimní při skoku z pátého patra. Ale nesmím mu dovolit, aby mi zabránil udělat to, co vím, že je správné udělat. Nedovolujme strachu, aby nám bránil žít v pravdě a být autentičtí. Třeba mi ve vztahu něco vadí, ale já to raději neřeknu, protože mám strach o ten vztah. Že mě ten druhý opustí nebo že ho naštvu. Ale když to neudělám, tak už nežiju v pravdě a nejsem autentická. Ze strachu o vztah vlastně ten vztah paradoxně ničím. Jedna z mých hodnot je, že žiju v pravdě a ta mi pomáhá strach zvládat. Nevyhraju vždycky, ale často. Strach nejde nemít…


Ještě zpátky k vizím – když si dáváme vize a cíle, jde o ten hezký pocit, když se naplní?

To je omyl, když by byla moje vize vylézt na Everest, tak bych byla šťastná jenom 3 minuty na Everestu? Jde přece o tu cestu – o vědomou radost z toho, že žijeme to, co chceme žít včetně přijetí občasných překážek a bolesti.


Nabízejí se dvě polarity… cíluji, cíluji, cíluji… a budu šťastná, až ho dosáhnu…

… a druhý je: měl jsem blbý dětství a budu žít jen tady a teď a meditovat.


Přítomnost pro mě postrádá cíl, jde to nějak propojit?

V tomhle mi pomohla neurověda. Pokud si někdo myslí, že v tady a teď umí vypnout vzorce z minulosti, tak je buď hodně naivní, nebo nevědomý. Tvůj mozek v tady a teď automaticky volí 95% - 99 % myšlenek, reakcí na vjemy, pocitů podle vzorců, které si nahrál do podvědomí v minulosti. Meditace je skvělá pro přetížené lidi, mozek odpočívá – meditujme a učme se to. Aspoň 10 minut denní meditace, ideálně je 20 minut a jenom nám to prospěje. Meditace ti ale neumí vypnout programy z dětství, ona ti pomůže ulevit, být v přítomnosti, ale je pasivní, protože netvoří nic nového.


Tedy meditovat, propouštět myšlenky, ale zároveň si vytvořit nějaký směr?

Směr potřebujeme. Život je neustálý pohyb, ať už vědomý nebo nevědomý. Nejde o vytčení cíle a posedlost jeho dosažením. Tomu říkám umanutost cílem – dokud to nebudu mít, tak nevidím napravo nalevo. Takových pár znám – to je na hlavu. Lidi s „to do listy“ končí vyřízení. Jde právě o tu vizi. Vize je filozofická záležitost, je to spíš touha, kam chci směřovat svůj život. Všechno, co vidíš v hmotném světě, vzniklo v něčí hlavě tak, že o tom někdo snil. Kdysi toužil člověk létat jako pták. Generace lidí pro to něco dělaly, byť věděly, že se cíle nedožijí, ale každá to posunula o kousek dál. Dnes je to samozřejmost.

Při tvorbě vizí je důležitá imaginace. Pokud s někým vytvářím osobní vize, kombinuju meditaci s vizualizací. Meditaci proto, aby člověk vypnul rácio a uvolnil se, aby si mohl zapřát něco, co ještě neexistuje. V naší mysli je všechno možné – značka ideál. V meditačním módu potom návodnými otázkami pomáhám vytvořit na plátně mysli film o sobě samém, v maximálním módu se zapojením všech smyslů. Když spojíš meditaci s vizualizací, tak je to aktivní. Tvoříš něco nového v mysli, a tím pádem i nové synapse. Když pro to začneš i něco dělat, tak se učíš nové věci. Smyslem vize je cesta, ale cesta neexistuje bez definice cíle. Jsem fanda výroku „cesta sama se stává cílem.“

Zkuste to: „Přesuňte se po časové ose do bodu, kdy je vám dobře, jste absolutně šťastní a žijete v pravdě. Žijete svůj potenciál, vše je možné, limity neexistují. Prohlédněte si to… co tam vidíte, jak vypadáte, co máte na sobě…?“

331 zobrazení