Výšlap na Hvězdu aneb Křemíkový paradox

Žijeme v době, ve které se informace šíří rychleji, než je stačíme vstřebávat. Nosíme v kapsách celé digitální knihovny, jsme neustále propojení a připojení, a přesto někdy potřebujeme odejít někam, kde lze bez připojení chvíli zůstat. Třeba mezi skály.

Nedávno jsem si dopřála pracovní týden na chalupě a krásné počasí se mnou flirtovalo tak vytrvale, až jsem se odhodlala k polednímu výšlapu na Hvězdu – k ikonické kapli, kterou v pískovcových Broumovských stěnách postavil Kilián Ignác Dientzenhofer. Chalupu máme v podstatě přímo pod ní. Místo je obvykle obtěžkané turisty, nicméně v poledne uprostřed pracovního týdne bylo osiřelé a kolem jen samý pískovec. Kochala jsem se výhledy, nechala se načechrávat větrem a užívala si ticho a podzimní sluneční paprsky. Seděla jsem mezi skalami, v nichž se zrnka křemene spojila v pevnou hmotu pískovce, a přemýšlela, co vlastně znamená být člověkem.

Sebou jsem měla jen telefon. V malé krabičce mám v podstatě všechno – kontakty, zprávy, kalendář, práci, fotky – prostě celý ten neklidný proud. Stačilo by jen sáhnout a znovu se napojit. Zkontrolovat, odpovědět, zjistit, co se mezitím stalo. Udržela jsem se a telefon v kapse nechala – i s tou záplavou informací, kterou by mně nabídl. Seděla jsem mezi skalami a nechala se informovat jinak. Světlem, které se přelévalo po pískovci. Větrem, který se nedal uložit. Vůní suché trávy a lesa. Vzdálenými hlasy, které brzy zanikly. Tichem, jež nebylo prázdné.

Světlo, vítr, vůně... také informace, jen trochu jiné, než ty, co dnes frčí. Slova, čísla, zprávy...to je náš normální svět. Informace, které lze odeslat, uložit a znovu otevřít. Jenže tělo přijímá mnohem víc, než zvládneme na displeji přečíst.

Zachytí napětí v místnosti, změnu světla, teplotu, vůni, rytmus kroků i zvláštní pocit, který přijde dřív než jeho vysvětlení. Někdy vejdeme do prostoru a okamžitě se stáhneme. Jindy se nám bez zjevného důvodu uleví. Některé budovy nás unaví, některé krajiny rozšíří. U někoho se nadechneme, u jiného zpozorníme. Tělo už ví, že se něco změnilo, i když hlava stále hledá důvod.

Skály se mnou nekomunikovaly v podobném módu jako telefon. Kámen mi neposlal zprávu. Přesto se ve mně něco proměňovalo a tělo reagovalo. Dech se zpomalil, pozornost se přestala rozbíhat a myšlenky, které ještě před chvílí naléhavě vyžadovaly řešení, ztratily část své moci. Jako by prostor kolem mě hovořil svým jazykem. A já ho svým způsobem načítala. Ne jako soubor jedniček a nul, ale skrze celé své tělo. Vnímala jsem barvu oblohy, drsnost kamene, otevřenost výhledu, tlak stoupání i vlastní únavu. Vnímala jsem, co se ve mně děje.

Dvě podoby křemíku

Pak mě napadl ten zvláštní paradox. Křemík, který v našich počítačích a telefonech pomáhá zpracovávat informace v podobě jedniček a nul, je zároveň přítomný v kameni, ma němž sedím. V čipu se informace skládá do přesného binárního řádu. Buď ano, nebo ne. Jedna, nebo nula. Signál, který lze přenést, uložit a znovu vyvolat. Do křemíku jsme přestěhovali část své paměti. Vkládáme do něj slova, obrazy, schůzky, vzpomínky i práci. Je to užitečné a podivuhodné. Nicméně křemík v čipu neumí sám poznat, co je pro nás důležité. Umí informaci přenést. Význam jí dáváme my.

V pískovcové skále je tentýž prvek přítomný jinak — v křemeni a křemičité hmotě, v zrnku, které se kdysi spojilo s dalšími zrnky v pevný tvar. Tady křemík nepřenáší zprávy rychlostí světla. Nezahlcuje mě upozorněními. Neříká mi, co mám vědět. Spíš otevírá jiné vrstvy vnímání.

Křemík v telefonu mi pomáhá svět organizovat, pojmenovávat a spojovat. Křemík ve skále mě z tohoto pořádku na chvíli vyvádí. Jeden vytváří síť. Druhý mě vrací do krajiny. Jeden pracuje s informací jako s daty, druhý ve mně otevírá zkušenost, kterou nejde převést na jedničku a nulu. Nejsou to dva soupeřící světy. Oba patří k našemu životu. Jen jsme si možná zvykli poslouchat především ten první. Křemíkový svět čipů nám poskytuje stále více informací. Křemíkový svět skal nás může přivést k tomu, co s nimi děláme, jak je neseme a co v nás zůstává, když obrazovka zhasne.

A mezi křemíkem se ocitá člověk – bytost v podstatě uhlíková. Právě uhlík je hlavní součástí organických molekul, které jsou základním stavebním kamenem našeho těla. Těla, které cítí vítr, pamatuje si vůni lesa a ptá se po smyslu.

Křemíkový čip mi nabízí spojení se světem. Skála mi dovoluje na chvíli sestoupit do světa vnitřního. Jeden druh křemíku mě vede ven, k dalším informacím. Druhý mě vede dovnitř, k otázce, co se se mnou děje, když už nepotřebuji žádnou další informaci z displeje mého telefonu.

Tělo, které ví dřív než hlava

Od skal obvykle neobdržíme verbalizovanou zprávu, i když věřím, že i to se stává. Skála mě in-formuje jinak. Není to překlep, jen pošťouchnutí k uvědomění, že informace formuje. A formování je celistvé, vnímání se účastní celé tělo, nejen hlava.

Tělo, jehož prostřednictvím informace načítáme, popisují i východní tradice a systémy. Jdou hlouběji a kromě fyzického těla mluví o práně, životním proudu, o nádích, jimiž podle taoistických představ energie protéká. Také o čakrách — ohniscích vědomí, ve kterých se podle jógové tradice setkávají tělesné, psychické a duchovní vrstvy člověka. I u nás na západě se skloňuje aura a jemnohmotná těla, která hranice fyzického těla přesahují.

Ve skalách cítím, jak se můj kořen znovu dotýká země. Jak se uvolňuje oblast srdce. Jak se v hlavě vyjasňuje prostor, který byl předtím zahlcený. Jako by se některé vnitřní vrstvy znovu srovnaly s krajinou kolem mě. Uvědomění si jednotlivých center energie - čaker, chcete-li, je pro mě způsob, jak si všimnout, kde se právě nacházím. Jestli jsem zakotvená, sevřená, otevřená, zahlcená nebo připravená naslouchat. Jemnohmotné tělo pro mě není další obrazovka, na kterou bych přenášela svou potřebu všechno vyhodnocovat. Je připomínkou, že člověk není pouze součtem orgánů a funkcí, ale něčím mnohem celistvějším a také tajemnějším.

Možná někdy načítáme místo. Možná se v určitém prostoru jen konečně dostaneme k vlastnímu vnitřnímu hlasu. Možná se děje obojí. Nechci z toho vyrábět jistotu. Stačí mi zatím vědět, že tělo může zachytit něco, co mysl ještě neumí vyslovit — a že právě tady začíná odpovědnost za výklad. To, co cítím, je skutečné jako prožitek. Co to znamená, už vyžaduje čas, pokoru a schopnost rozlišovat.

Kancelář, do které se stojí vracet

Sedím mezi skalami jako uhlíková bytost v krajině křemíku. V kapse mám telefon, v hlavě databázi úkolů a kolem sebe kámen, který pamatuje jiný čas než já. Nevím jistě, co všechno skály vědí. Vím ale, že mě mohou učit trpělivosti. Připomínají mi, že tlak může trvat dlouho, že tvar nevzniká okamžitě a že mlčení nemusí být prázdné. Člověk potřebuje čas. Potřebuje zkušenost, vztah, dotek, ticho. Potřebuje někdy nevědět, aby mohl skutečně objevovat. A také si uvědomit, že má tělo, které cítí vítr. Že má paměť, kterou probudí vůně lesa, a také vědomí, které se ptá po smyslu.

P.S.: Skála mi žádnou zprávu nedala. Jen mi na chvíli připomněla, že ne všechno, co stojí za poznání, musím nejprve vyhledat v záplavě informací na internetu nebo pomocí AI.

©lightBalance 10/2026, NěHa, foto autorka