Stát jako strom: Čchi-kung – to je tělo a dech mezi nebem a zemí

Hana Němcová

před 15 minutami

Minut čtení: 4

Chodím na čchi-kung. Známí se mě často ptají, co to vlastně je. Nemám jednoduchou odpověď, která by vysvětlila, co tento tradiční čínský systém vlastně je, co se při cvičení děje a co vlastně prožívám. Zkusím najít vhodná slova...

Čchi-kung je tradiční čínská praxe, která propojuje pomalý pohyb, postoj těla, dech a pozornost. Slovo čchi se obvykle překládá jako životní energie nebo dech a kung znamená kultivaci či pravidelnou práci. Cvičení má sice přesně danou choreografii, nicméně je to jako s tancem – začnete si ho užívat, když už na kroky nemusíte myslet. Nějak s ním splynete – a podobné je to v čchi-kungu.

Když je tělo správě otevřené a propojené, když cítíte tahy fascií od hlavy až k patě, pak jako by ožily i dlaně a vy vnímáte teplo a energii. Podle tradice ruce vedou jangovou energii, která pak oživuje celé tělo, a propojují se s jinovou polaritou v našem podbřišku.

V podstatě je to jako kdybyste se připojili do nabíječky.

Snažím se být vědomím tam, kde jsou ruce. Snažím se neřešit co jsem zapomněla udělat, hádku s artnerem, prázdnou lednici ani dovolenou. Nemyslet znamená nepřidávat ke každému pohybu další komentář. Prostě být tady a teď.

Ruce vedou pohyb, dech ho doprovází a pozornost se pomalu usazuje.

A pak je tady propojení země a nebe. Chodidla se opírají o podlahu, hlava míří vzhůru a tělo se mezi nimi stává spojnicí. Na chvíli nejsem jen člověkem, který něco plánuje, zařizuje a vysvětluje. Prostě stojím, dýchám a jsem. Člověkem mezi nebem a zemí. A právě tady se objevuje obraz stromu. Strom nikam nespěchá. Strom je…

Kořeny a koruna

V postoji stromu se člověk učí stát mezi nebem a zemí. Chodidla jsou jako kořeny. Nemusí se do země skutečně zarýt, a přesto si můžeme představit, že z nich vede dolů jemné, pevné kořeny. Ne proto, abychom se stali těžkými a nepohyblivými, ale abychom se nemuseli neustále držet vlastní silou.

Zakořeníme.

Nohy nesou váhu těla. Země ji přijímá. Kolena se nezamykají, pánev se nesnaží nic dokazovat, břicho může povolit. Tělo se postupně usazuje samo. Páteř se otevírá a připomíná pevný, živý kmen. Strom není rovný proto, že by nikdy nezažil vítr. Je rovný proto, že dokáže růst, uhýbat, pružit a znovu se vracet ke své ose. Hlava míří vzhůru a opírá se do pomyslného límce. Ne pyšně, ale jako koruna, která přijímá světlo.

Člověk tak stojí mezi nebem a zemí, je spojnicí mezi kořeny a korunou. Obojí potřebuje stejně.

Bez kořenů se koruna stává představou. Bez koruny zůstávají kořeny skryté v zemi a nemohou přijímat světlo. Člověk, který žije jen „nahoře“, ve svých myšlenkách, vizích a duchovních představách, může ztratit kontakt s tělem. Člověk, který žije jen v praktickém provozu, zase může zapomenout, že život není pouze seznam úkolů.

Strom mě učí, že uzemnění není opakem duchovního života. Je jeho podmínkou.

Dech jako spojnice

Při čchi-kungu je důležitý dech. Ten správný dech vedený až dolu do bránice. Dech je rád, že jsme si ho konečně všimli – obvykle si jen tak mělce dýcháme a soustředíme se na ty veledůležité záležitosti, které nám servíruje náš neokortex. Když stojíme jako strom, dech se může začít pohybovat volněji. S nádechem tělo přijímá prostor. S výdechem povoluje to, co už nemusí držet.

Dech propojuje horní a dolní část těla. Připomíná nám, že nejsme pouze hlava s připojeným tělem, které ji přenáší z jednoho místa na druhé. Jsme živý celek. To, co si myslíme, se dotýká dechu. To, co prožíváme, se zapisuje do ramen, břicha, čelisti i páteře. A někdy stačí několik klidnějších výdechů, aby člověk zjistil, že problém, který před chvílí vypadal obrovsky, změnil velikost. Nezmizel. Jen už nezabírá celý prostor.

Dech je zvláštní spojnice. Je tělesný a přitom neviditelný. Přichází zvenčí a uvnitř se stává naším. V duchovních tradicích je vnímán jako dar života, jako proud, který člověka spojuje se Stvořitelem.

Stačí chvíli pozorovat, jak se tělo samo nadechuje a vydechuje, i když ho neřídíme. Je námi dýcháno a něco v nás ví, jak žít, ještě dříve, než to začne vysvětlovat mysl.

Tělo, které se vrací do osy

Když stojíme delší dobu, začnou se ozývat místa, kterých si běžně nevšímáme.Tělo se možná začne nepatrně kývat nebo třást. Někdy se zachvěje. Objeví se pocit tepla, tlaku nebo jemného brnění. Ne všechno je potřeba okamžitě vykládat. Tělo nemusí pokaždé vysílat tajné poselství. Někdy jen hledá rovnováhu.

Nemusíme každému pocitu přiřadit význam. Nemusíme ho označit jako dobrou nebo špatnou energii. Můžeme chvíli zůstat u toho, co se skutečně děje. Chodidla se opírají o podlahu. Dech přichází a odchází. Myšlenka přijde a zase odejde.

Možná se v takové chvíli neproměňuje pouze postoj těla. Proměňuje se i způsob, jakým člověk stojí ve vlastním životě.

Strom jako rodokmen

Strom, to je také rodokmen. Kořeny, které nejsou vidět, a přesto nás drží. Větve, které se rozbíhají různými směry. Některé jsou silné, jiné zlomené. Některé rodinné příběhy známe, jiné zůstávají v mlčení.Člověk není začátek ani konec své linie. Nese v sobě určitou minulost, ale nemusí ji celou opakovat. Kořeny nejsou vězení. Mohou být zdrojem síly i místem, kde se ukazuje, co je potřeba proměnit.Strom rodokmenu nevyrůstá do jedné přímé čáry. Je složitý, rozvětvený, někdy chaotický. A přesto z něj vyrůstáme my — každý jinak, s jinou korunou, jiným směrem větví a jiným množstvím světla, které jsme schopni přijmout.

Možná je úkolem člověka stát se místem, kde se něco v rodové linii poprvé nemusí opakovat.

Ne proto, že bychom minulost odmítli. Ale proto, že ji dokážeme uvidět.

Stát jako strom

Stát jako strom neznamená být pořád klidný, silný a vyrovnaný. Znamená to vědět, kam se vracet. K chodidlům. K dechu. K páteři. K tělu, které je tady dříve než všechny naše výklady. K zemi, která nás nemusí přesvědčovat, že nás unese. K nebi, které není odměnou za dokonalost. Člověk může být unavený, a přesto zakořeněný. Může mít strach, a přesto se nerozpadnout. Může se změnit směr jeho života, a přesto zůstat ve své ose.

Strom nestojí proto, že by kolem něj nefoukal vítr. Stojí proto, že vítr patří k jeho životu.

A možná právě to se učíme i my: stát pevně na zemi, aniž bychom ztuhli, a dotýkat se nebe, aniž bychom ztratili tělo.